Pou ! www.pou.me @PouAlien #pou

Začínající povodní k Dolskému mlýnu

Jednou z nejznámějších atrakcí Českého Švýcarska (kromě Pravčické brány, samozřejmě) je Dolský mlýn, proslavený mj. svým účinkováním v pohádce Pyšná princezna. A jelikož je to z Jetřichovic coby kamenem dohodil, vybrali jsme jej za cíl našeho druhého (a posledního) výletu.

Cesta z Jetřichovic vede po žluté údolím říčky Jetřichovická Bělá a ke za normálních okolností vcelku pohodová. Nicméně vzhledem k tomu že už třetí den vytrvale pršelo a vody v okolí bylo dost a dost, cesta nabyla na zajímavosti. Hned kousek za Jetřichovicemi se nám dostalo prvního varování, kdy se už vůbec ne říčka ale poctivá řeka vylila z břehů a v délce asi 30m zaplavila cestu a most. Po troše přesvědčování se vracíme zpátky k předešlému mostu a zkratkou přes les inkriminované místo obcházíme, pravda částečně po čtyřech. Bělá nám tenhle kousek zopakovala ještě párkrát, a když se z jedné řeky staly dvě (druhým řečištěm byla cesta), vážně jsme uvažovali o návratu. Leč jednak už to byl k mlýnu jen kousek, a pak kvůli přetrvávajícímu dešti jsme stejně už byli mokří, takže jsme se statečně přebrodili a pokračovali dál. Odměnou nám byl kýžený pohled na mlýn a turistická stezka, končící v rozbouřené Kamenici.

U Dolského mlýna. Za Lindou stezka končí v Kamenici

K mlýnu se ale dá dostat i z druhé strany, kde vede cesta více nakloněná cyklistům (a vzdálená od řeky). Trochu brodění vodou a blátem bylo stejně zapotřebí, ale k mlýnu jsme se nakonec dostali. Okolí mlýna bylo hodně poničeno už povodněmi ze srpna tohoto roku, a mlýnu samotnému povodeň taky moc neprospěla - podle fotek na stránkách mlýna bylo v srpnu o hodně víc vody než teď. My jsme si tak mlýn mohli prohlédnout i zevnitř, ovšem naše další plány jsme museli přehodnotit - původně plánovaná trasa mizela ve vodách Kamenice.

Před Dolským mlýnem

Následoval rychlý pohled do mapy a vzápětí jsme už stoupali po modré značce kolem opevnění z předvečer 2.sv. války, směrem k Srbské Kamenici. Kolem opevnění vede zvláštní vyhlídková trasa s východištěm v obci Růžová (člověk občas žasne, kolik úsilí bylo vynaloženo na opevnění míst i tak nepřístupných jako zdejší hory); my se ale v půlce odkláníme a scházíme dolů do údolí Kamenice. V Srbské Kamenici řeka ještě vylitá není, ale moc už neschází a některé domy už mají - opět - zaplaveny zahrady a zřejmě i sklepy. Držíme jim palce ať se to ještě nezhorší, a spěcháme teď už po asfaltu do Jetřichovic. Cestou ještě potkáme sympatickou hospůdku kde královsky poobědváme, a mokří leč jinak vcelku v pohodě se vracíme zpátky do pensionu.

V Srbské Kamenici, řeka už se rozlévá z břehů

Nazítří se nám přes drobné obavy podaří dostat v pořádku domů a tak můžeme náš pobyt označit za vcelku úspěšný - sice počasí moc nevyšlo, ale něco jsme přeci jen viděli a alespoň všude nebyly davy turistů ;). Možná se sem ale ještě vrátíme za trochu příznivějších okolností, a tím nemyslím jen počasí - přeci jen letošní série povodní se na místním kraji dost podepsala a doufám že si to místní vybrali nadlouho dopředu.

Vyhlídky nad Jetřichovicemi

První túra po parku nás zavedla na skalní vyhlídky nad Jetřichovice. Asi nejznámější z nich je Mariina skála, skalní ostroh tyčící se asi 1,5 km od kraje obce. Pro výstup jsme zvolili obtížnější červenou značku, protože náš původní plán počítal s cca 18km dlouhým okruhem přes Chřibskou. Počasí nám ale moc nepřálo, celou cestu lilo jak z konve a nahoře byla i celkem zima. Po návštěvě Vilemíiny stěny a následné celkem divoké cestě na Purkartický les padlo rozhodnutí, že tzv. "butylkový čas" nepřeje dlouhým cestám a na rozcestí jsme zvolili podstatně kratší trasu přes Rudolfův kámen po zelené dolů, zpátky do Jetřichovic. Rozhodnutí napomohlo i to, že rozhled kvůli mrakům nestál za moc...

Mariina skála

I přes zkrácení cesty se ale bylo na co dívat - turistická cesta vede srdcem CHKO Labské pískovce a dotýká se i první zóny NP. Výstup na poslední vyhlídku, Rudolfův kámen, si pak i přes délku cca 100 m nezadá s některými Ačkovými ferratami v Alpách (pravda, trochu propagační označení pro Lindu, abych ji přesvědčil o tom že stojí za to dohrabat se nahoru ;) ). Bohužel rozhled byl ještě o poznání horší než z prvních dvou vyhlídek, počasí se konstantě zhoršovalo a nakonec jsme oba byli rádi, že jsme si cestu tak šikovně zkrátili a netrmáceli se promočení až na kost ještě dalších pár hodin.

Pod Rudolfovým kamenem

Dole v Jetřichovicích nás pak čekal útulný bufet s grogem a bramboráčky a nakonec i zasloužený oběd a horká sprcha zpátky v penzionu. Pravda, žádný velký turistický výkon, ale užili jsme si to tak akorát a zítra jsme ready na další akci.

Na cestě do Českého Švýcarska

Díky nuceně prodlouženému pobytu v USA už nám moc dovolené nezůstalo, ale přesto se nedalo nevyužít vhodně umístěného svátku sv. Václava. Na lehce prodloužený víkend jsme tedy sbalili své saky paky a vyrazili do Česko-saského Švýcarska.
Z Makotřas je to do Jetřichovic (kde jsme si našli ubytování v Penzionu Dřevák) jen něco málo přes 100 km, a jelikož jsme do penzionu měli dorazit až někdy v sobotu odpoledne, naplánovali jsme si po cestě prohlídku několika pamětihodností.
Hned první z nich trochu nahlodala dovolenkovou pohodu - byla jí totiž Malá pevnost v Terezíně, kde za 2. sv. války nacisté zřídili nechvalně proslulý vězeňský tábor. Mě sice zajímala především z vojenského hlediska (už kvůli nedávné návštěvě obdobné pevnosti Josefov), ale přesto jsem se už od vstupu nemohl ubránit silnému pohnutí při představě poměrů, při kterých zde několik tisícovek vězňů živořilo v obavách, co přinese budoucnost.

Národní hřitov před vstupem do Malé pevnosti

Původní určení pevnosti, obrana proti Prusku, bylo záhy opuštěno a už za Rakouska-Uherska se pevnost používala jako vězení. Byl zde mj. vězněn jeden ze strůjců atentátu v Sarajevu, Gavrilo Princip. Za dob 2. sv. války pak Malou pevnost využívalo pražské gestapo jako svou věznici; ve vlastním městě Terezín ("Velká pevnost") pak bylo zřízeno židovské ghetto, přičemž velká část jeho obyvatel nakonec skončila v likvidačních táborech Osvětim, Majdanek a dalších.

Po poněkud depresivní prohlídce Terezína jsme se přesunuli do nedalekých Litoměřic; primárním účelem byl oběd, ale ukázalo se že Litoměřice jsou velmi hezké, historické město a rozhodně stojí za prohlídku. Mimoto jsme zrovna trefili termín oslav vinobraní, takže hlavní náměstí bylo plné stánku s místními (i méně místními - např. ovčí sýr) specialitami a s ukázkami tradičních řemesel. Nás pochopitelně nejvíc lákaly stánky s burčákem, i když já coby řidič jsem se musel spokojit jen se symbolickou ochutnávkou a hlavní tíhu oslav na sebe musela vzít Linda (ne že by jí to nějak moc vadilo). Vrcholem vinobraní pak byl symbolický průvod Karla IV., doprovázený družinou v historických krojích.

Linda po (třetí) ochutnávce burčáku

Za oslavy vinobraní musím vzdát pořadatelům velký hold, bylo se na co dívat a nezbytná komerce byla dle mého názoru vhodně udržená na uzdě. Naštěstí jsme před prohlídkou stánků zaskočili na oběd, a tak nás nespočetné stánky s grilovanými klobásami, šunkou od kosti a podobnými dobrotami nechaly celkem chladnými. To se ovšem nedá říct o stáncích s vínem a burčákem, nakonec jsme odcházeli - ostatně jako valná většina účastníků - obtíženi PET lahví s lahodným mokem. Jen pozor, z bezpečnostních důvodů je uzávěr lahve povolený, tak není radno pokládat jej volně na podlahu auta (jako jsem to udělal já). Kolem a kolem, obyvatelstvo Litoměřic se včera dalo rozdělit do dvou skupin - ti co už na vinobraní byli (poznávací znamení - jedna až tři lahve burčáku v tašce) a ti co se tam teprve chystají. Kromě toho zrovna končila výstava Zahrada Čech, takže v Litoměřicích to opravdu žilo!

Rozšíření záběru blogu

Původně sice tento blog vznikl pouze za účelem popisu naší cesty po Kalifornii, ale jelikož se nám tato forma komunikace (a také připomínání zážitků) osvědčila, rozhodli jsme se vést tady záznamy o všech našich zajímavějších cestách.

Fotky z Havaje

Ještě jsme zůstali dlužní fotky z Havaje, po delší době tedy vzniklo nové album na Picasaweb, kde jich pár najdete.

Venkované jsou doma

Po trochu dobrodružné cestě dorazili Venkované včera v 16.05 na Ruzyň a zakončili tak svou cestu. Jejich kufry je následovaly s několikahodinovým zpožděním ;).