středa 28. dubna 2010
Venkované jsou doma
Po trochu dobrodružné cestě dorazili Venkované včera v 16.05 na Ruzyň a zakončili tak svou cestu. Jejich kufry je následovaly s několikahodinovým zpožděním ;).
Za historií na Oahu
Když už nás osud zavál tak daleko od domova, musel jsem rozhodně využít příležitost a navštívit místo, kde začala druhá světová válka v Tichomoří zrádným japonským útokem na základnu americké tichomořské flotily - Pearl Harbor. Protože Lindu to zas až tolik nezajímá a letenka z Maui na Oahu nebyla z nejlevnějších (lodí se - prý z ekologických důvodů - jet nedalo), vypravil jsem se tam ve čtvrtek sám. Už ranní let malým Canadairem byl zajímavý zážitek, naneštěstí ale bylo zataženo a tak očekávané výhledy na celé souostroví se moc nekonaly. Alespoň jsem ale při přistávání zahlédl jednu z letadlových lodí, kotvících ve stále aktivní základně v Pearl Harbor.
Po přistání pak následovalo menší martyrium cesty z letiště k Arizona Memorial, místní MHD má totiž intervaly skoro hodinové a na procházku je to trochu příliš daleko. Před branami Arizona Memorial jsem tedy stanul v 10 dopoledne a všude už byl čilý ruch. Celý areál zahrnuje několik atrakcí: vlastní pomník lodi Arizona, potopené v roce 1941 japonskými bombardéry (jede se tam lodí, vstup zdarma), bitevní loď Missouri z konce 2.sv. války, ponorku Bowfin (taktéž WW2) s přilehlým muzeem a Pacific Aviation museum, které se pro změnu věnuje letectví. Mimo atrakce se po přístavu pohybovat nedá, protože základna je pořád intenzivně využívána námořnictvem a přímo naproti památníku kotvily v době mého pobytu čtyři křižníky tř. Ticonderoga.
Vstupenky do všech atrakcí se dají koupit přímo u vstupu; vzhledem k návalu na pomník Arizony se doporučuje nejdřív získat lístek k jízdě na pomník a poté tomu přizpůsobit ostatní program. Mi se podařilo získat lístek až na půl 3 odpoledne, a vzhledem k tomu že jsem chtěl i rozšířenou prohlídku Missouri (je třeba si o ni říct zvlášť a stojí nekřesťanské peníze, ale podruhé už se sem nejspíš nepodívám tak co), paní na pokladně rezolutně prohlásila že to všechno nestihnu (měla pravdu, stihnout se to nedá - celý areál totiž v pět odpoledne zavírá). Vypustil jsem tedy Pacific Aviation Museum a běžel na shuttle (zdarma) směrem k BB-63 Missouri. Jen jedna poznámka - v celém areálu je zakázáno nosit jakékoli tašky či batohy, vše se musí odložit u vstupu (úschovné 3 dolary); primárním účelem je asi bezpečnost, ale používají to k nepokrytému odírání chudáků turistů u předražených stánků s občerstvením. Nechal jsem si tedy jen foťák (druhý objektiv musel do kapsy) a zbytek výbavy včetně dalekohledu putoval do úschovny.
Missouri kotví u Fordova ostrova v místech, kde v roce 1941 stály bitevní lodě Tichomořské flotily. Jako dva symboly tak proti sobě spočívají Arizona coby symbol začátku války a Missouri, na jejíž palubě podepsalo Japonsko v roce 1945 bezpodmínečnou kapitulaci. Na ostrov se jede cca 15 minut autobusem, ve kterém řidiči podávají vcelku podrobný výklad o zajímavostech v okolí a zabřednou i do historie. Z autobusu se nesmí fotit (aktivní vojenská základna), ale moc k utajení toho v okolí cesty není. Přímo u Missouri je pak nově otevřený památník bitevní lodi Oklahoma (další z obětí útoku z roku 1941), ovšem mé očekávání bylo trochu zklamáno - jedná se pouze o kamenný pomník, každý bílý sloup znamená jednoho mrtvého na Oklahomě. Poté už se v plné nádheře zjeví Missouri, jedna z mála dochovaných bitevních lodí ze druhé sv. války. Jedná se o hodně zasloužilého veterána, který kromě WW2 bojoval i v Koreji a - po nutné modernizaci, která se bohužel trochu negativně podepsala na historické hodnotě - i v první válce v Perském zálivu.
Standardní prohlídka spočívá v celkem krátkém okruhu po hlavní palubě a nástavbách; sice s průvodcem, ale spolu s houfem dalších asi 40 lidí. To rozšířená prohlídka (Battleship tour) je trochu jiné kafe - vzhledem k ceně (cca 25 dolarů navíc oproti standardní, lístek se dá dokoupit i přímo u Missouri) není zájemců tolik, a tak jsme s naším průvodcem Dennisem nakonec vyrazili tři. Kromě míst kde se dostanete i normálně jsme mohli vejít přímo dovnitř dělové věže č. 1, vylézt na kormidelní můstek a hlavně projít podpalubí včetně kotelny (jen k nahlédnutí) a strojovny č. 4. Dennis to celé doplňoval hodně poutavým komentářem (jedna zajímavost: při modernizaci v 80.letech chtělo námořnictvo digitalizovat systém řízení palby, ale nikdo nenabídl stejně přesné a spolehlivé řešení jako existující analogové počítače - takže i přes vyzbrojení lodi Tomahawky a Harpoons palbu hlavních děl řídí počítač z roku 1940), a tak i když mi prohlídka přišla trochu zmatená a i při rozšířené prohlídce jsme viděli tak 1/4 lodi, po hodině a půl jsem byl hodně spokojený. Pak jsem si ještě prošel loď tam a zpět sám, rychle zhltnul hotdog a utíkal na shuttle, abych stihnul odjezd na Arizonu. Tři hodiny utekly jako voda.
I když pomník Arizony je coby kamenem dohodil od Missouri, je třeba se vrátit celou cestu shuttlem až ke vstupu do areálu, odkud na pomník vyjíždí člun řízený námořníky v činné službě. Ten pak projede rejdou Pearl Harboru zpět až k pomníku Arizony - jiný přístup než přes vodu není možný. Celý výlet včetně cesty lodí je zdarma v rámci uchování národního povědomí. Vlastní pomník je betonová skořepina, postavená napříč nad zrezivělým a ohořelým trupem nešťastné lodi; po zásahu muničních skladů hořela Arizona skoro tři dny, a v jejím vraku nalezlo smrt 1157 námořníků - nejvíce, co kdy zahynulo na jakékoli americké lodi. Z Arizony toho moc vidět není, z moře trvale vyčnívá jen barbeta věže č. 3 a pod hladinou lze spíš tušit než vidět obrysy trupu a zbytky nástaveb. Na prohlédnutí tedy žádný velký zázrak, ale z historického i lidského hlediska hodně silný zážitek.
Po půlhodině strávené na pomníku Arizony nás člun opět dovezl ke vstupu do areálu a mě už čekala poslední atrakce nabitého dne - USS Bowfin, 15. nejúspěšnější americká ponorka 2.světové války. Už pohled zvenku ukázal, že nejde o žádného drobka - ve srovnání s německými ponorkami je to doslova obr. Také uvnitř je mnohem více pohodlí, než bych od ponorky z WW2 čekal - námořníci dokonce měli k dispozici i sprchu. Celou ponorku si můžete projít dle libosti a jako třešničku na dortu dostanete přístroj obsahující audiokomentář včetně rozhovorů s bývalými členy posádky. Bylo už celkem pozdě, a tak jsem byl na celé ponorce prakticky sám. Toho jsem chutě využil a důkladně si prolezl zajímavá místa skrz naskrz. Na rozdíl od Missouri je zpřístupněna téměř celá loď a prohlídka je (samozřejmě i díky rozdílu velikostí) daleko přímočařejší a přehlednější. Ponorka je navíc ještě více exotická než bitevní loď - za sebe dávám 10 bodů z 10ti!
Kolem ponorky se pak nalézá venkovní expozice zaměřené na ponorkové zbraně (najdete tu rakety Polaris a Subroc, ale i unikát - sebevražedné torpédo Kaiten) a kousek opodál stojí obrovská hala, obsahující expozici zaměřenou na americké ponorky od počátků Bushnellovy želvy až po ranné atomové ponorky. K dispozici je opět audiokomentář, a exponátů je tolik a jsou tak zajímavé, že mě paní hlídající muzeum musela upozornit že už mají pět minut zavřeno a že bych opravdu měl už jít... Následoval rychlý poklus k úschovně zavazadel (můj batoh tam trůnil sám samojediný) a přesun na letiště. Kromě ubohého hotdogu jsem si za celý den na jídlo ani nevzpomněl, ale bohatost zážitků mi to plně vynahradila. Následující noční let a přesun z letiště do Kihei jsem už zvládl jako rodilý Havajan, po příjezdu jsem ale vděčně padl do peřin a nechal si o zážitcích už jen zdát.
BB-63 Missouri
Po přistání pak následovalo menší martyrium cesty z letiště k Arizona Memorial, místní MHD má totiž intervaly skoro hodinové a na procházku je to trochu příliš daleko. Před branami Arizona Memorial jsem tedy stanul v 10 dopoledne a všude už byl čilý ruch. Celý areál zahrnuje několik atrakcí: vlastní pomník lodi Arizona, potopené v roce 1941 japonskými bombardéry (jede se tam lodí, vstup zdarma), bitevní loď Missouri z konce 2.sv. války, ponorku Bowfin (taktéž WW2) s přilehlým muzeem a Pacific Aviation museum, které se pro změnu věnuje letectví. Mimo atrakce se po přístavu pohybovat nedá, protože základna je pořád intenzivně využívána námořnictvem a přímo naproti památníku kotvily v době mého pobytu čtyři křižníky tř. Ticonderoga.
Vstupenky do všech atrakcí se dají koupit přímo u vstupu; vzhledem k návalu na pomník Arizony se doporučuje nejdřív získat lístek k jízdě na pomník a poté tomu přizpůsobit ostatní program. Mi se podařilo získat lístek až na půl 3 odpoledne, a vzhledem k tomu že jsem chtěl i rozšířenou prohlídku Missouri (je třeba si o ni říct zvlášť a stojí nekřesťanské peníze, ale podruhé už se sem nejspíš nepodívám tak co), paní na pokladně rezolutně prohlásila že to všechno nestihnu (měla pravdu, stihnout se to nedá - celý areál totiž v pět odpoledne zavírá). Vypustil jsem tedy Pacific Aviation Museum a běžel na shuttle (zdarma) směrem k BB-63 Missouri. Jen jedna poznámka - v celém areálu je zakázáno nosit jakékoli tašky či batohy, vše se musí odložit u vstupu (úschovné 3 dolary); primárním účelem je asi bezpečnost, ale používají to k nepokrytému odírání chudáků turistů u předražených stánků s občerstvením. Nechal jsem si tedy jen foťák (druhý objektiv musel do kapsy) a zbytek výbavy včetně dalekohledu putoval do úschovny.
Missouri kotví u Fordova ostrova v místech, kde v roce 1941 stály bitevní lodě Tichomořské flotily. Jako dva symboly tak proti sobě spočívají Arizona coby symbol začátku války a Missouri, na jejíž palubě podepsalo Japonsko v roce 1945 bezpodmínečnou kapitulaci. Na ostrov se jede cca 15 minut autobusem, ve kterém řidiči podávají vcelku podrobný výklad o zajímavostech v okolí a zabřednou i do historie. Z autobusu se nesmí fotit (aktivní vojenská základna), ale moc k utajení toho v okolí cesty není. Přímo u Missouri je pak nově otevřený památník bitevní lodi Oklahoma (další z obětí útoku z roku 1941), ovšem mé očekávání bylo trochu zklamáno - jedná se pouze o kamenný pomník, každý bílý sloup znamená jednoho mrtvého na Oklahomě. Poté už se v plné nádheře zjeví Missouri, jedna z mála dochovaných bitevních lodí ze druhé sv. války. Jedná se o hodně zasloužilého veterána, který kromě WW2 bojoval i v Koreji a - po nutné modernizaci, která se bohužel trochu negativně podepsala na historické hodnotě - i v první válce v Perském zálivu.
Velitelský můstek Missouri, vepředu Arizona Memorial
Standardní prohlídka spočívá v celkem krátkém okruhu po hlavní palubě a nástavbách; sice s průvodcem, ale spolu s houfem dalších asi 40 lidí. To rozšířená prohlídka (Battleship tour) je trochu jiné kafe - vzhledem k ceně (cca 25 dolarů navíc oproti standardní, lístek se dá dokoupit i přímo u Missouri) není zájemců tolik, a tak jsme s naším průvodcem Dennisem nakonec vyrazili tři. Kromě míst kde se dostanete i normálně jsme mohli vejít přímo dovnitř dělové věže č. 1, vylézt na kormidelní můstek a hlavně projít podpalubí včetně kotelny (jen k nahlédnutí) a strojovny č. 4. Dennis to celé doplňoval hodně poutavým komentářem (jedna zajímavost: při modernizaci v 80.letech chtělo námořnictvo digitalizovat systém řízení palby, ale nikdo nenabídl stejně přesné a spolehlivé řešení jako existující analogové počítače - takže i přes vyzbrojení lodi Tomahawky a Harpoons palbu hlavních děl řídí počítač z roku 1940), a tak i když mi prohlídka přišla trochu zmatená a i při rozšířené prohlídce jsme viděli tak 1/4 lodi, po hodině a půl jsem byl hodně spokojený. Pak jsem si ještě prošel loď tam a zpět sám, rychle zhltnul hotdog a utíkal na shuttle, abych stihnul odjezd na Arizonu. Tři hodiny utekly jako voda.
I když pomník Arizony je coby kamenem dohodil od Missouri, je třeba se vrátit celou cestu shuttlem až ke vstupu do areálu, odkud na pomník vyjíždí člun řízený námořníky v činné službě. Ten pak projede rejdou Pearl Harboru zpět až k pomníku Arizony - jiný přístup než přes vodu není možný. Celý výlet včetně cesty lodí je zdarma v rámci uchování národního povědomí. Vlastní pomník je betonová skořepina, postavená napříč nad zrezivělým a ohořelým trupem nešťastné lodi; po zásahu muničních skladů hořela Arizona skoro tři dny, a v jejím vraku nalezlo smrt 1157 námořníků - nejvíce, co kdy zahynulo na jakékoli americké lodi. Z Arizony toho moc vidět není, z moře trvale vyčnívá jen barbeta věže č. 3 a pod hladinou lze spíš tušit než vidět obrysy trupu a zbytky nástaveb. Na prohlédnutí tedy žádný velký zázrak, ale z historického i lidského hlediska hodně silný zážitek.
USS Bowfin
Po půlhodině strávené na pomníku Arizony nás člun opět dovezl ke vstupu do areálu a mě už čekala poslední atrakce nabitého dne - USS Bowfin, 15. nejúspěšnější americká ponorka 2.světové války. Už pohled zvenku ukázal, že nejde o žádného drobka - ve srovnání s německými ponorkami je to doslova obr. Také uvnitř je mnohem více pohodlí, než bych od ponorky z WW2 čekal - námořníci dokonce měli k dispozici i sprchu. Celou ponorku si můžete projít dle libosti a jako třešničku na dortu dostanete přístroj obsahující audiokomentář včetně rozhovorů s bývalými členy posádky. Bylo už celkem pozdě, a tak jsem byl na celé ponorce prakticky sám. Toho jsem chutě využil a důkladně si prolezl zajímavá místa skrz naskrz. Na rozdíl od Missouri je zpřístupněna téměř celá loď a prohlídka je (samozřejmě i díky rozdílu velikostí) daleko přímočařejší a přehlednější. Ponorka je navíc ještě více exotická než bitevní loď - za sebe dávám 10 bodů z 10ti!
Ve strojovně ponorky Bowfin
Kolem ponorky se pak nalézá venkovní expozice zaměřené na ponorkové zbraně (najdete tu rakety Polaris a Subroc, ale i unikát - sebevražedné torpédo Kaiten) a kousek opodál stojí obrovská hala, obsahující expozici zaměřenou na americké ponorky od počátků Bushnellovy želvy až po ranné atomové ponorky. K dispozici je opět audiokomentář, a exponátů je tolik a jsou tak zajímavé, že mě paní hlídající muzeum musela upozornit že už mají pět minut zavřeno a že bych opravdu měl už jít... Následoval rychlý poklus k úschovně zavazadel (můj batoh tam trůnil sám samojediný) a přesun na letiště. Kromě ubohého hotdogu jsem si za celý den na jídlo ani nevzpomněl, ale bohatost zážitků mi to plně vynahradila. Následující noční let a přesun z letiště do Kihei jsem už zvládl jako rodilý Havajan, po příjezdu jsem ale vděčně padl do peřin a nechal si o zážitcích už jen zdát.
sobota 24. dubna 2010
Maui - ostrov kontrastů
Na letišti na Maui
Na pláži v Kihei
Svůj pobyt tady jsme zahájili výletem po místních plážích, přeci jen je to hlavní lákadlo ostrova, tak jsme si to nemohli nechat ujít. Ač uprostřed Tichého oceánu, voda je i teď příjemně teplá a koupel v místním vedru je hodně osvěžující. Hned jsem musel zkusit i šnorchlování, ale písečné pláže místní vodní fauně moc nesvědčí - musel jsem se teda přesunout trochu blíže skaliskám, kde jsou ale zase trochu zrádné proudy. Navíc nemám podvodní pouzdro na foťák, takže podvodní fotky nebudou ;). Po cestě zpátky k Sylvě jsme se i trochu ztratili, ale zachránila nás a přijela pro nás autem.
Linda v údolí Iao
Obydlí imigrantů z Nové Anglie
čtvrtek 22. dubna 2010
San Francisco
Podle mnohých názorů nejevropštější město v USA mělo být naší poslední zastávkou před odletem domů. Přijeli jsme sem z dosud klidného Yosemitu, takže ruch velkoměsta byl pro nás trochu šok; navíc už po cestě jsme zjišťovali spoustu nepříznivých zpráv o výbuchu sopky na Islandu, takže náš odlet se zdál ohrožen a naše nervozita postupně rostla.
Už příjezd do SF ukázal, že je opravdu evropštější než ostatní města, která jsme zatím navštívili - ač byla sobota odpoledne, všude bylo plno aut a řidiči taky - na Amíky nezvykle - jezdili skoro stejně agresivně jako v Praze. Při našem způsobu "ubrouskové" navigace to byl dost stresující zážitek, umocněný o to že nikde v centru SF se nedá rozumně zaparkovat. Do centra jsme se nevypravili zbůhdarma - Linda chtěla doplnit garderóbu a já měl důležitý úkol u prodejce firmy Bose; a kde jinde hledat obchody, než na Market street? Hlavní tepna SF je ovšem spíš než motoristům přizpůsobena potřebám cyklistů a MHD, takže po dvouhodinovém bloudění (a vyčerpání všech drobných - hodina stání u parkovacích hodin stojí 3 dolary a berou jen mince) jsme našli tak akorát veřejné garáže, kde naštěstí brali i papírové peníze. Dál jsme tedy pokračovali pěšky a prohlídli si jak tržnici, tak historický přístav a asi čtyři bloky Market Street; rozumný obchod s hadry jsme ale nenašli a Bose taky jakoby se někde schovalo (to ovšem byla moje blbost, místo 845 jsem hledal č. 345 ;) ). Zato Starbucks, Wallgreens a Subway byly doslova na každém rohu - evidentně cíleny na místní ofis klientelu. Už jsme rezignovali a vraceli se k autu, ale zasáhla trochu náhoda - lehce jsme pozapoměli kde že to vlastně parkujem a spíš omylem se dostali až do oblasti kolem 8-9 bloku Market street, kde konečně dostála svému jménu - plno obchodů, Ross s oblečením a velký obchodní dům, kde jsem našel i kýženého prodejce Bose. Linda se u Rosse celkem vyřádila (přes hodinu, já byl hotov za 5 minut), a také auto jsme našli úspěšně, takže - ač unavení - jsme mohli vyrazit přes slavný most Golden Gate do San Rafael, kde byl náš hotel. Po příjezdu jsme toho ale oba měli plné zuby, takže o nějaké další prohlídce SF nemohlo být ani řeči.
Tady ovšem zasáhla vyšší moc - druhý den jsme do poslední chvíle čekali v hotelu, pověšení na stránkách Delty a KLM, a hlídali lety do Evropy. Zhruba půl hodiny před odjezdem na letiště se na stránkách KLM objevila informace, že náš let byl zrušen. Infolinka Delty měla jen záznamník oznamující, že toho mají moc ale že náš business je pro ně důležitý a ať to určitě zkusíme později (zkoušeli jsme to 10x za 3 hodiny). Webové stránky zase do poslední chvíle tvrdily, že vše je OK. No vyplatila se nám věrnostní karta ČSA, pomocí níž jsme se dovolali na neveřejnou linku Delty a po půlhodině čekání nám paní milostivě potvrdila, že let je zrušen - a nabídla nám přebookování na nejbližší volný termín, pondělí za týden. Uff.
No co se dá dělat, aspoň že netvrdneme na letišti - ihned jsme prodloužili hotel, a pospíchali jsme na letiště prodloužit pronájem auta (divné, tady kde se všechno dělá přes telefon se pronájem auta musel prodloužit osobně). Stihli jsme to jen tak tak, i u půjčoven byla šílená fronta. Zasloužili jsme si pořádný oběd (pizza v pravé italské pizzerii, mňam), zase si trochu pobloudili autem přes SF (včetně čínské čtvrti) a konečně se mohli jít projít do parku Presidio, ze kterého se pne i slavný most Golden Gate.
Musím říct, že park u nás celé město trochu rehabilitoval. V nádherném koutu u ústí sanfranciského zálivu se nachází na naše poměry obrovské území plné zeleně a stylových staveb, určené primárně k odreagování místních obyvatel od každodenního stresu. Součástí je i hezká písečná pláž (se studeným mořem), spousta exotických stromů, cyklo a pěšostezek a v neposlední řadě plno míst na pikniky a grilování. Z celého parku se nabízejí i nádherné výhledy na San Francisco s Alcatrazem a vlastně celou Bay Area. A třešničkou na dortu byla červenohnědá dominanta celého zálivu - slavná Zlatá brána. V parku jsme se opravdu pěkně odreagovali a při cestě zpátky do hotelu si prošli i kus mostu. Btw. na všech mostech v okolí se platí mýto, cca 5 dolarů. Přejezd přes Golden Gate stojí šest, ale zase se platí jen při cestě do SF (ze severu na jih).
Mezitím se mi ozvala sestřenka Sylva, která už několik let žije na Havaji, a pozvala nás k ní na Maui; dokonce nám nabídla i levnější zaměstnanecké letenky! Jenže tím jak jsme zařizovali prodloužení auta a nové letenky, nestihli jsme odpovědět dřív jak večer - do poslední chvíle jsme tedy žili v nejistotě co bude dál. Nakonec se mamka doma vzbudila právě včas, aby mi poslala telefonní číslo a my se tak mohli spojit se Sylvou na Maui a domluvit si pokračování našeho výletu. Epizoda se sháněním "slušného" oblečení 15 minut před zavíračkou (dress code pro zaměstnance United nedovoluje rifle ani tenisky) pak už byla jen tlustou tečkou za hodně náročným dnem.
Ano je to tak - Venkované pokračují ve svém výletu cestou na Havaj!
Už příjezd do SF ukázal, že je opravdu evropštější než ostatní města, která jsme zatím navštívili - ač byla sobota odpoledne, všude bylo plno aut a řidiči taky - na Amíky nezvykle - jezdili skoro stejně agresivně jako v Praze. Při našem způsobu "ubrouskové" navigace to byl dost stresující zážitek, umocněný o to že nikde v centru SF se nedá rozumně zaparkovat. Do centra jsme se nevypravili zbůhdarma - Linda chtěla doplnit garderóbu a já měl důležitý úkol u prodejce firmy Bose; a kde jinde hledat obchody, než na Market street? Hlavní tepna SF je ovšem spíš než motoristům přizpůsobena potřebám cyklistů a MHD, takže po dvouhodinovém bloudění (a vyčerpání všech drobných - hodina stání u parkovacích hodin stojí 3 dolary a berou jen mince) jsme našli tak akorát veřejné garáže, kde naštěstí brali i papírové peníze. Dál jsme tedy pokračovali pěšky a prohlídli si jak tržnici, tak historický přístav a asi čtyři bloky Market Street; rozumný obchod s hadry jsme ale nenašli a Bose taky jakoby se někde schovalo (to ovšem byla moje blbost, místo 845 jsem hledal č. 345 ;) ). Zato Starbucks, Wallgreens a Subway byly doslova na každém rohu - evidentně cíleny na místní ofis klientelu. Už jsme rezignovali a vraceli se k autu, ale zasáhla trochu náhoda - lehce jsme pozapoměli kde že to vlastně parkujem a spíš omylem se dostali až do oblasti kolem 8-9 bloku Market street, kde konečně dostála svému jménu - plno obchodů, Ross s oblečením a velký obchodní dům, kde jsem našel i kýženého prodejce Bose. Linda se u Rosse celkem vyřádila (přes hodinu, já byl hotov za 5 minut), a také auto jsme našli úspěšně, takže - ač unavení - jsme mohli vyrazit přes slavný most Golden Gate do San Rafael, kde byl náš hotel. Po příjezdu jsme toho ale oba měli plné zuby, takže o nějaké další prohlídce SF nemohlo být ani řeči.
Tady ovšem zasáhla vyšší moc - druhý den jsme do poslední chvíle čekali v hotelu, pověšení na stránkách Delty a KLM, a hlídali lety do Evropy. Zhruba půl hodiny před odjezdem na letiště se na stránkách KLM objevila informace, že náš let byl zrušen. Infolinka Delty měla jen záznamník oznamující, že toho mají moc ale že náš business je pro ně důležitý a ať to určitě zkusíme později (zkoušeli jsme to 10x za 3 hodiny). Webové stránky zase do poslední chvíle tvrdily, že vše je OK. No vyplatila se nám věrnostní karta ČSA, pomocí níž jsme se dovolali na neveřejnou linku Delty a po půlhodině čekání nám paní milostivě potvrdila, že let je zrušen - a nabídla nám přebookování na nejbližší volný termín, pondělí za týden. Uff.
No co se dá dělat, aspoň že netvrdneme na letišti - ihned jsme prodloužili hotel, a pospíchali jsme na letiště prodloužit pronájem auta (divné, tady kde se všechno dělá přes telefon se pronájem auta musel prodloužit osobně). Stihli jsme to jen tak tak, i u půjčoven byla šílená fronta. Zasloužili jsme si pořádný oběd (pizza v pravé italské pizzerii, mňam), zase si trochu pobloudili autem přes SF (včetně čínské čtvrti) a konečně se mohli jít projít do parku Presidio, ze kterého se pne i slavný most Golden Gate.
Musím říct, že park u nás celé město trochu rehabilitoval. V nádherném koutu u ústí sanfranciského zálivu se nachází na naše poměry obrovské území plné zeleně a stylových staveb, určené primárně k odreagování místních obyvatel od každodenního stresu. Součástí je i hezká písečná pláž (se studeným mořem), spousta exotických stromů, cyklo a pěšostezek a v neposlední řadě plno míst na pikniky a grilování. Z celého parku se nabízejí i nádherné výhledy na San Francisco s Alcatrazem a vlastně celou Bay Area. A třešničkou na dortu byla červenohnědá dominanta celého zálivu - slavná Zlatá brána. V parku jsme se opravdu pěkně odreagovali a při cestě zpátky do hotelu si prošli i kus mostu. Btw. na všech mostech v okolí se platí mýto, cca 5 dolarů. Přejezd přes Golden Gate stojí šest, ale zase se platí jen při cestě do SF (ze severu na jih).
Ano je to tak - Venkované pokračují ve svém výletu cestou na Havaj!
úterý 20. dubna 2010
Fotky z Yosemitu
Fotek z Yosemitu je tentokrát poněkud více než je mým zvykem, takže to rozdělím do více alb. První album, nazvané příroda Yosemitu, je k dispozici na Picasa.
Park Yosemite
Vrcholem naší cesty měla být návštěva parku Yosemite, zejména pak proslulého Yosemitského údolí s jeho nejznámějším vrcholem "El Capitan". Z Fresna to nebylo nakonec tak blízko jak se to jevilo z mapy, protože jsme projížděli velkou částí parku po klikatých cestách (s honosným názvem South Yosemite Highway), navíc s omezenou rychlostí na 35 mil v hodině. Už příjezd do Yosemite valley nás ale odměnil nádhernou vyhlídkou z Tunnel View - masív El Capitan v popředí, a v pozadí zasněžený Half Dome.
Dole v údolí naštěstí sníh nebyl a bylo i celkem teplo - po zkušenosti z Bryce Canyonu, kde jsme kempovali na sněhu, to bylo hodně příjemné zjištění. Místo v kempu Lower Pines jsme si rezervovali skoro měsíc dopředu, a ani se nepovedlo zamluvit původně plánované tři noci; v sezóně je pak prý třeba rezerovat místa i půl roku dopředu. Kemp samotný je vybaven zhruba jako ten v Bryce Canyon - záchody a umyvadlo se studenou vodou, a nepostradatelné Bear Boxy - ocelové skříně na umístění jídla pro ochranu před medvědy. Naši sousedi to jednu noc podcenili a ráno měli všechny zásoby vybrakované.
Jelikož jsme přijeli dost pozdě odpoledne, první den jsme si stihli prohlédnout jen jeden z menších vodopádů (je jich tady opravdu požehnaně, od sotva patrných čůrků po majestátný Yosemitský vodopád) a obejít okolí kempu. Ochotný ranger u vjezdu do kempu nám také poradil, že ve vedlejší stanové osadě jsou i volně přístupné sprchy, druhý den nám přišly k duhu. Večer nás pak pozvali sousedi odvedle na pečené vepřové a sklenku vína, a trochu se to protáhlo (a došlo i na koňak, díky Andrew). Ráno jsme měli trochu těžší nohy, ale aspoň nám v noci nebyla zima.
Ač dole v údolí sníh nebyl, na kopcích okolo ležely až metrové závěje, takže náš výběr "hiku" na druhý den byl trochu omezený. Já jsem původně loboval pro výstup na Half Dome, ale poslední jeho část je uzavřená až někdy do půlky května; spokojili jsme se tedy s výstupem na horní Yosemitský vodopád. I tak to nebyla úplná procházka - převýšení skoro 900 metrů na šesti kilometrech dává tušit, že jsme se neflákali. Horní část návíc ležela pod sněhem, ale cesta naštěstí byla ušlapaná, tak jsme se ani moc nebořili. Trochu jsme ale nezvládli jídlo - Linda kvůli strachu z medvědů ("co když dostane chuť na moji svačinu?") nechtěla brát nic kromě vody, naštěstí se mi podařilo propašovat alespoň pár sušenek - před vrcholem nám přišly hodně k duhu.
Celá cesta vede ve skalní stěně a místy nabízí neskutečné výhledy na celé údolí. Zhruba v prní polovině výstupu se konečně ukáže i vodopád, který nás pak provázel až nahoru - ať už zvukem, výhledy nebo dokonce vodní tříští, když nás cesta přivedla moc blízko. Nahoře cesta ústí do náhorní plošiny, z níž se dá pokračovat buď k vyhlídce nad vodopádem (kousek), na Yosemite point (cca další míli) nebo i na vrchol El Capitan (něco přes 2 míle). Vzhledem k tomu, že v batohu zbývala poslední sušenka, vody jsme taky už neměli nazbyt a hlásila se únava, spokojili jsme se s vyhlídkou nad vodopádem. K ní vede zajímavě řešená sklaní římsa s nizoučkým zábradlím, u které Linda odmítla pokračovat dál. O tolik zas nepřišla, vyhlídka byla moc hezká i shora a vlastní vodopád moc vidět nebylo, bránil tomu kus skalního hřebene. Ač nemívám závratě, tak cestou na vyhlídku mi trochu změkly kolena; nakonec to ale bylo v pohodě.
Cesta k vodopádům bohužel není řešena jako okružní, takže jsme museli sestoupit dolů po stejné cestě, jakou jsme šli nahoru. Trochu zlomyslně jsem si pak vychutnával protisměrně jdoucí turisty, kteří se supíce ptali na to, jak je to ještě daleko a jestli je tam sníh. Ani sestup dolů nebyl ale moc jednoduchý, všude bylo mokro a občas sníh a hodně to klouzalo. Párkrát jsme i otestovali sed plavmo, ale nakonec jsme se bez úrazu dostali dolů.
V kempu nás postavila na nohy horká sprcha (a sedmička červeného), a tak jsme si ještě vyšli na malou procházku; nakonec se z ní vyklubal šestikilometrový pochod k úpatí Half Dome, k Mirror Lake. Tentokrát ale hezky po rovině (a po asfaltu). Už se trochu stmívalo, takže moc fotek nemám - po ránu to ale může být hezká rozcvička, zvlášť když se většina cesty dá jet i na kole či na bruslích. Vůbec celý park je hodně přizpůsoben nejen turistům, ale i cyklistům nebo rodinám s dětmi - určitě si tu každý najde vlastní zábavu a s Lindou jsme se shodli, že by nám nedělalo problém strávit tu týden nebo dva. My jsme ale další den museli vyrazit na cestu do San Francisca, kde nás čekalo zpáteční letadlo - aspoň jsme si to mysleli do doby, něž nám Andrew ne bez jisté škodolibosti přinesl novinu o tom, že kvůli sopce na Islandu nejspíš nikam nepoletíme. Časem se ukázalo že na rozdíl od předpovědí Delta Airlines měl pravdu, ale o tom zas někdy příště; v každém případě jsme se další den ráno sbalili a vyrazili směr San Francisco. A mi zůstal v Yosemitu kus srdce; pokud budu moct, rozhodně se sem v budoucnu vrátím!
Ač dole v údolí sníh nebyl, na kopcích okolo ležely až metrové závěje, takže náš výběr "hiku" na druhý den byl trochu omezený. Já jsem původně loboval pro výstup na Half Dome, ale poslední jeho část je uzavřená až někdy do půlky května; spokojili jsme se tedy s výstupem na horní Yosemitský vodopád. I tak to nebyla úplná procházka - převýšení skoro 900 metrů na šesti kilometrech dává tušit, že jsme se neflákali. Horní část návíc ležela pod sněhem, ale cesta naštěstí byla ušlapaná, tak jsme se ani moc nebořili. Trochu jsme ale nezvládli jídlo - Linda kvůli strachu z medvědů ("co když dostane chuť na moji svačinu?") nechtěla brát nic kromě vody, naštěstí se mi podařilo propašovat alespoň pár sušenek - před vrcholem nám přišly hodně k duhu.
Celá cesta vede ve skalní stěně a místy nabízí neskutečné výhledy na celé údolí. Zhruba v prní polovině výstupu se konečně ukáže i vodopád, který nás pak provázel až nahoru - ať už zvukem, výhledy nebo dokonce vodní tříští, když nás cesta přivedla moc blízko. Nahoře cesta ústí do náhorní plošiny, z níž se dá pokračovat buď k vyhlídce nad vodopádem (kousek), na Yosemite point (cca další míli) nebo i na vrchol El Capitan (něco přes 2 míle). Vzhledem k tomu, že v batohu zbývala poslední sušenka, vody jsme taky už neměli nazbyt a hlásila se únava, spokojili jsme se s vyhlídkou nad vodopádem. K ní vede zajímavě řešená sklaní římsa s nizoučkým zábradlím, u které Linda odmítla pokračovat dál. O tolik zas nepřišla, vyhlídka byla moc hezká i shora a vlastní vodopád moc vidět nebylo, bránil tomu kus skalního hřebene. Ač nemívám závratě, tak cestou na vyhlídku mi trochu změkly kolena; nakonec to ale bylo v pohodě.
Cesta k vodopádům bohužel není řešena jako okružní, takže jsme museli sestoupit dolů po stejné cestě, jakou jsme šli nahoru. Trochu zlomyslně jsem si pak vychutnával protisměrně jdoucí turisty, kteří se supíce ptali na to, jak je to ještě daleko a jestli je tam sníh. Ani sestup dolů nebyl ale moc jednoduchý, všude bylo mokro a občas sníh a hodně to klouzalo. Párkrát jsme i otestovali sed plavmo, ale nakonec jsme se bez úrazu dostali dolů.
V kempu nás postavila na nohy horká sprcha (a sedmička červeného), a tak jsme si ještě vyšli na malou procházku; nakonec se z ní vyklubal šestikilometrový pochod k úpatí Half Dome, k Mirror Lake. Tentokrát ale hezky po rovině (a po asfaltu). Už se trochu stmívalo, takže moc fotek nemám - po ránu to ale může být hezká rozcvička, zvlášť když se většina cesty dá jet i na kole či na bruslích. Vůbec celý park je hodně přizpůsoben nejen turistům, ale i cyklistům nebo rodinám s dětmi - určitě si tu každý najde vlastní zábavu a s Lindou jsme se shodli, že by nám nedělalo problém strávit tu týden nebo dva. My jsme ale další den museli vyrazit na cestu do San Francisca, kde nás čekalo zpáteční letadlo - aspoň jsme si to mysleli do doby, něž nám Andrew ne bez jisté škodolibosti přinesl novinu o tom, že kvůli sopce na Islandu nejspíš nikam nepoletíme. Časem se ukázalo že na rozdíl od předpovědí Delta Airlines měl pravdu, ale o tom zas někdy příště; v každém případě jsme se další den ráno sbalili a vyrazili směr San Francisco. A mi zůstal v Yosemitu kus srdce; pokud budu moct, rozhodně se sem v budoucnu vrátím!
neděle 18. dubna 2010
NP Sequoia
Zastávka v Sequoia NP se nám moc nepovedla - i když to z fotky nahoře moc nevypadá, většina parku ležela pod souvislou metrovou pokrývkou sněhu, a tak se bez sněžnic (které jsme si sice chtěli půjčit, ale vzhledem k pokročilé době na to nakonec nedošlo) nedalo dostat nikam jinam než k Sherman Tree, což je vzrostlá sekvoj a co do objemu dřeva největší strom na světě. Dominantu Sekquoia NP, na fotce černou kuželovitou skálu vlevo - Moro Rock - jsme si k mé velké lítosti museli nechat ujít. Alespoň máme důvod se sem někdy vrátit. Cesta nahoru do parku ale byla úchvatná a vedla údolím řeky Kaweah, která je mým dalším kandidátem (po řece Kern) na sjíždění, až se to pořádně naučím ;). V létě musí být park ohromujícím zážitkem a nabízí také výchozí bod pro mnoho vícedenních přechodů pásma Sierra Nevada, mj. i nástup na Mt. Whitney, nejvyšší horu USA.
Vedle skromných zážitků tedy mohu nabídnout jen stručnou fotogalerii, tradičně na Picasa. Po Sequoia NP nás však čekal zlatý hřeb celého výletu, park Yosemite. A už teď můžu prozradit, že stál za to ;)
středa 14. dubna 2010
King's Canyon
Po přespání ve městě Fresno, kam jsme se přesunuli celkem dlouhou, ale nádhernou cestou údolím řeky Kern z Ridgecrestu, nás čekaly spojené národní parky Sequoia a King´s Canyon. Jen krátká poznámka k řece Kern - nádherná a dravá řeka, která se sjíždí na raftech a kajacích a určitě se tam vodáci nenudí. Původní Lindin popis ("to co jsme jeli, akorát víc vody a kamenů") zdaleka nevystihuje úžasně hluboký kaňon a nádherné peřejnaté pasáže skrz obrovská skaliska (sám bych se tam nepustil, ale obdivovat to můžu...).
V úterý ráno jsme tedy nabalili teplé věci (poučeni z Bryce Canyon) a vyrazili směr Sequoia NP. Kousek za Fresnem začaly dlouho hledané kalifornské vinice, a cestu lemovaly i háje pomerančovníků. Počasí, ač na nebi bylo pár mráčků, taky vypadalo idylicky, takže jsme do budoucna hleděli s optimismem. Ten nám trochu zkazila tabule před začátkem stoupání do předhůří Sierra Nevada, která oznamovala uzavírku cesty do NP Seqouia. Viděli jsme ji ale jen narychlo, tak jsme tomu nevěnovali větší pozornost. S postupně nabíranou výškou ubývalo pomerančovníků, ale země byla stále celkem zelená. Cedule připomínající nutnost sněhových řetězů se množily, ale byly otočeny naopak, takže jsme je ignorovali a jeli dál. Za cca čtyřicet mil cesty jsme vystoupali takřka o 2000 metrů, a po pomerančích a zelené trávě jakoby se země slehla - zato všude kolem byly solidní metrové závěje sněhu. Cesta naštěstí byla vypluhovaná do sucha, protože jízda sněhem s americkým autem na letních pneumatikách není mojí oblíbenou zábavou. Opatrnou dvacítkou jsme dorazili až na křižovatku cest do Sequoia a King´s Canyon, kde se potvrdila informace tabule zezdola. Cesta do Sequoia byla uzavřena nejen závorou, ale i panenskou metrovou vrstvou sněhu. Co dělat, naším cílem se tedy stal NP King´s Canyon.
K Visitor´s center v King´s Canyon jsme už dorazili bez dalších příhod, jen k závějím kolem se přidala i hustá mlha (nebo to byly mraky?). Tam nám milá paní ukázala cesty, které jsou otevřené tady (moc jich nebylo) i v Sequoia NP (musíme to celé objet - snad zítra). Opatřeni varováním ("Jezděte opatrně!") jsme následovali autobus plný Frantíků na cestě za majestátní sekvojí "General Grant".
Slovo "majestátní" je opravdu na místě - strom je co do objemu dřeva 3tí největší na světě, na výšku má přes 80 metrů, a pamatuje ještě dobu Byzantské říše. I několik jeho sourozenců v okolí se nemá za co stydět; z jednoho padlého velikána (dochovaného dodnes) si tu před sto lety udělala stáj i U.S. kavalerie.
Po obchůzce sekvojovým hájem, okořeněnou dávkou zběsilé francouzštiny, jsme vyrazili na další pouť směrem k jezeru Hume, jediné další přístupné zóně NP King´s Canyon. Tentokrát už sami, Frantíci se nejspíš spokojili se sekvojemi. Hume Lake je rekreační oblast, trochu připomínající Slanickou osadu - akorát trochu víc v horách (cca 1600 m n.m.). Tentokrát tam ale moc lidí ještě nebylo a kolem jezera (vlastně je to přehrada, původně zbudovaná jako zdroj vody pro dopravu kmenů) jsme potkali jen starší manželský pár - manžela rybáře a manželku, nosičku prutů.
Nerušeně jsme tedy pomalým krokem obešli celé jezero, malebně umístěné do horské pánve a napájené několika bystřinami z okolních kopců. Sněhu tady bylo o poznání méně, tak jsme ani moc nenavlhli (Goretexové boty, ač nízké, slavily úspěch). Jezero už teď oplývalo životem - divoké kachny, strakapoudi, drzí modří ptáci a přežrané veverky jsou jen někteří zástupci místní fauny. Nás ale dostihl hlad, takže po obchůzce jsme nasedli do auta a vyrazili na cestu zpět do Fresna. Hned za hranicí parku jsme po cestě potkali i naše první dva kojoty - jeden se potácel po cestě a loudil, druhý zase zdrhal jako kdyby mu hořel ocas. No, alespoň už víme co tím tetka myslí, když o někom řekne "Ty prašivý kojote!".
V úterý ráno jsme tedy nabalili teplé věci (poučeni z Bryce Canyon) a vyrazili směr Sequoia NP. Kousek za Fresnem začaly dlouho hledané kalifornské vinice, a cestu lemovaly i háje pomerančovníků. Počasí, ač na nebi bylo pár mráčků, taky vypadalo idylicky, takže jsme do budoucna hleděli s optimismem. Ten nám trochu zkazila tabule před začátkem stoupání do předhůří Sierra Nevada, která oznamovala uzavírku cesty do NP Seqouia. Viděli jsme ji ale jen narychlo, tak jsme tomu nevěnovali větší pozornost. S postupně nabíranou výškou ubývalo pomerančovníků, ale země byla stále celkem zelená. Cedule připomínající nutnost sněhových řetězů se množily, ale byly otočeny naopak, takže jsme je ignorovali a jeli dál. Za cca čtyřicet mil cesty jsme vystoupali takřka o 2000 metrů, a po pomerančích a zelené trávě jakoby se země slehla - zato všude kolem byly solidní metrové závěje sněhu. Cesta naštěstí byla vypluhovaná do sucha, protože jízda sněhem s americkým autem na letních pneumatikách není mojí oblíbenou zábavou. Opatrnou dvacítkou jsme dorazili až na křižovatku cest do Sequoia a King´s Canyon, kde se potvrdila informace tabule zezdola. Cesta do Sequoia byla uzavřena nejen závorou, ale i panenskou metrovou vrstvou sněhu. Co dělat, naším cílem se tedy stal NP King´s Canyon.
K Visitor´s center v King´s Canyon jsme už dorazili bez dalších příhod, jen k závějím kolem se přidala i hustá mlha (nebo to byly mraky?). Tam nám milá paní ukázala cesty, které jsou otevřené tady (moc jich nebylo) i v Sequoia NP (musíme to celé objet - snad zítra). Opatřeni varováním ("Jezděte opatrně!") jsme následovali autobus plný Frantíků na cestě za majestátní sekvojí "General Grant".
Slovo "majestátní" je opravdu na místě - strom je co do objemu dřeva 3tí největší na světě, na výšku má přes 80 metrů, a pamatuje ještě dobu Byzantské říše. I několik jeho sourozenců v okolí se nemá za co stydět; z jednoho padlého velikána (dochovaného dodnes) si tu před sto lety udělala stáj i U.S. kavalerie.
Po obchůzce sekvojovým hájem, okořeněnou dávkou zběsilé francouzštiny, jsme vyrazili na další pouť směrem k jezeru Hume, jediné další přístupné zóně NP King´s Canyon. Tentokrát už sami, Frantíci se nejspíš spokojili se sekvojemi. Hume Lake je rekreační oblast, trochu připomínající Slanickou osadu - akorát trochu víc v horách (cca 1600 m n.m.). Tentokrát tam ale moc lidí ještě nebylo a kolem jezera (vlastně je to přehrada, původně zbudovaná jako zdroj vody pro dopravu kmenů) jsme potkali jen starší manželský pár - manžela rybáře a manželku, nosičku prutů.
Nerušeně jsme tedy pomalým krokem obešli celé jezero, malebně umístěné do horské pánve a napájené několika bystřinami z okolních kopců. Sněhu tady bylo o poznání méně, tak jsme ani moc nenavlhli (Goretexové boty, ač nízké, slavily úspěch). Jezero už teď oplývalo životem - divoké kachny, strakapoudi, drzí modří ptáci a přežrané veverky jsou jen někteří zástupci místní fauny. Nás ale dostihl hlad, takže po obchůzce jsme nasedli do auta a vyrazili na cestu zpět do Fresna. Hned za hranicí parku jsme po cestě potkali i naše první dva kojoty - jeden se potácel po cestě a loudil, druhý zase zdrhal jako kdyby mu hořel ocas. No, alespoň už víme co tím tetka myslí, když o někom řekne "Ty prašivý kojote!".
Všechny fotky z King´s Canyon najdete v galerii na Picase.
Death Valley - Údolí smrti
Z Ridgecrestu, kde jsme spali v osvědčeném Motel 6, jsou to do Death Valley skoro tři hodiny cesty kolem solných pánví a přes hory. Kousek od Ridgecrestu leží město Trona, kde se právě ze solných pánví těží minerály a polodrahokamy - a řeknu vám, že bezútěšnější místo jsme zatím ve Státech nepotkali. Vše pokryté povlakem soli, zarezlé, špinavé a - také vzhledem k tomu že byla neděle ráno - úplně pusté. Za městem navíc leží rozsáhlé vrakoviště a čtvrť méně majetných (bylo těžké rozlišit co je co), a vše podmalovávalo hodně pošmourné počasí - zkrátka idylka.
To následující "město duchů" Ballarat (těžarské městečko opuštěné v roce 1917 po 20 letech existence) bylo živější, byl tam fungující kemp a dva bagry pracovaly na úpravě příjezdové cesty přes solnou pánev (v neděli!). Město duchů jsme si ale také představovali trochu jinak - romantické představy z westernů vzaly za své před polozbořeným domkem pošty a kamenným pomníkem (a spoustou vraků z nedalekého dolu). Takže do Údolí smrti jsme se už hodně těšili.
Celé údolí je obklopeno vysokými horami; ze západu od Ridgecrestu je třeba překonat převýšení přes 1000 m (a pak naklesat 1600 m do údolí). Pro cestu tam jsme zvolili klikatou stezku, částečně s nezpevněným povrchem, směřující do Emigrant's canyon; úplně mi to připomělo cesty v okolí Oravy, ale pro Amíky to asi představuje velké dobrodružství. Sešup dolů do údolí pak proměňuje počasí od sychravého po dusné vedro; k mému překvapení potkáváme i nemálo cyklistů, vesměs obtížených bágly. Tuhle zábavu bych si teda klidně nechal ujít, no aspoň jsem jim držel palce.
První zastávkou v údolí je osada Stowepipe Wells, kde kromě restaurace a benzínky s přepálenými cenami nacházíme pomníček zlatokopů - ve snaze zkrátit si cestu do Kalifornie procházeli Údolím smrti, a tady se jim to nějak zvrtlo. Spálili tedy vozy a dál pokračovali pěšky, jestli ale došli se už cedulka nezmiňuje.
Hned za osadou nás čeká překvapení v podobě několika písečných dun, nejvyšší z nich má přes 50 m. To je v místních převážně kamenitých pouštích celkem rarita, proto následujeme příkladu mnohých dalších a procházíme se bosky po vyhřátém písku. Škorpióni si naštěsí asi vzali volno...
Pak už jsme přes Visitors Center ve Furnace Creek pokračovali k hlavnímu lákadlu celého Death Valley - k Badwater Basin, nejníže položenému místu Severní Ameriky (- 86m). Badwater Basin je dno solného jezera - z okolních hor zde stákají dešťové vody plné minerálů, tady se voda odpaří a zůstanou jen minerály, převážně sůl. Po dně se můžete projít kam je libo, ale lepší je držet se vyšlapaných cestiček - i tak jsme byli špinaví a prosolení až za ušima, ale alespoň jsme nikde nezapadli. Nad Badwater Basin ční do výše nějakých 3300 m vrchol Telescope Peak, který byl ještě pokryt pořádnou kopou sněhu; výškový rozdíl mezi těmito dvěma body je takový, že by se sem vešel dvakrát celý Grand Canyon.
Z druhé strany obklopuje Death Valley další pásmo hor - Black Mountains. Ty jsou trochu nižší a více pouštního typu; a právě do nich jsme si udělali menší výlet (autem) po Artists Drive, vyhlídkové okružní cestě lemující hlavní dopravní tepnu přes Death Valley. Že se bylo na co koukat můžete posoudit sami z fotek.
Jelikož nás čekal ještě návrat do Ridgecrestu, poslední atrakci - pěší vycházku přes Golden Canyon - jsme už museli oželet. Zpáteční cesta po trochu konvenčnější silnici už byla jen rutinou; jen těch cyklistů kolem mi fakt bylo líto.
To následující "město duchů" Ballarat (těžarské městečko opuštěné v roce 1917 po 20 letech existence) bylo živější, byl tam fungující kemp a dva bagry pracovaly na úpravě příjezdové cesty přes solnou pánev (v neděli!). Město duchů jsme si ale také představovali trochu jinak - romantické představy z westernů vzaly za své před polozbořeným domkem pošty a kamenným pomníkem (a spoustou vraků z nedalekého dolu). Takže do Údolí smrti jsme se už hodně těšili.
Celé údolí je obklopeno vysokými horami; ze západu od Ridgecrestu je třeba překonat převýšení přes 1000 m (a pak naklesat 1600 m do údolí). Pro cestu tam jsme zvolili klikatou stezku, částečně s nezpevněným povrchem, směřující do Emigrant's canyon; úplně mi to připomělo cesty v okolí Oravy, ale pro Amíky to asi představuje velké dobrodružství. Sešup dolů do údolí pak proměňuje počasí od sychravého po dusné vedro; k mému překvapení potkáváme i nemálo cyklistů, vesměs obtížených bágly. Tuhle zábavu bych si teda klidně nechal ujít, no aspoň jsem jim držel palce.
První zastávkou v údolí je osada Stowepipe Wells, kde kromě restaurace a benzínky s přepálenými cenami nacházíme pomníček zlatokopů - ve snaze zkrátit si cestu do Kalifornie procházeli Údolím smrti, a tady se jim to nějak zvrtlo. Spálili tedy vozy a dál pokračovali pěšky, jestli ale došli se už cedulka nezmiňuje.
Hned za osadou nás čeká překvapení v podobě několika písečných dun, nejvyšší z nich má přes 50 m. To je v místních převážně kamenitých pouštích celkem rarita, proto následujeme příkladu mnohých dalších a procházíme se bosky po vyhřátém písku. Škorpióni si naštěsí asi vzali volno...
Pak už jsme přes Visitors Center ve Furnace Creek pokračovali k hlavnímu lákadlu celého Death Valley - k Badwater Basin, nejníže položenému místu Severní Ameriky (- 86m). Badwater Basin je dno solného jezera - z okolních hor zde stákají dešťové vody plné minerálů, tady se voda odpaří a zůstanou jen minerály, převážně sůl. Po dně se můžete projít kam je libo, ale lepší je držet se vyšlapaných cestiček - i tak jsme byli špinaví a prosolení až za ušima, ale alespoň jsme nikde nezapadli. Nad Badwater Basin ční do výše nějakých 3300 m vrchol Telescope Peak, který byl ještě pokryt pořádnou kopou sněhu; výškový rozdíl mezi těmito dvěma body je takový, že by se sem vešel dvakrát celý Grand Canyon.
Z druhé strany obklopuje Death Valley další pásmo hor - Black Mountains. Ty jsou trochu nižší a více pouštního typu; a právě do nich jsme si udělali menší výlet (autem) po Artists Drive, vyhlídkové okružní cestě lemující hlavní dopravní tepnu přes Death Valley. Že se bylo na co koukat můžete posoudit sami z fotek.
Jelikož nás čekal ještě návrat do Ridgecrestu, poslední atrakci - pěší vycházku přes Golden Canyon - jsme už museli oželet. Zpáteční cesta po trochu konvenčnější silnici už byla jen rutinou; jen těch cyklistů kolem mi fakt bylo líto.
úterý 13. dubna 2010
Fotky z Death Valley
Nové fotky, tentokrát z návštěvy Death Valley, jsou k vidění v nové galerii na Picase. Bohužel hotelem slibovaný přístup k Internetu se jaksi nekoná, takže záznamy teď budou trochu stručnější.
pondělí 12. dubna 2010
Fotky z Grand Canyonu
Do galerie na PicasaWeb přibyly fotky ze Sunset Crater Volcano a z Grand Canyonu.
Odbočka 1 - Řízení po USA
Jako způsob cestování po parcích jsme zvolili pronajaté auto. Zdálo se nám to nejvíc flexibilní, a i cena - vzhledem k ceně cca 18Kč / litr benzínu - byla poměrně příznivá. I když už mám něco za volantem za sebou, nebyl jsem si sebou moc jistý a měl jsem trochu obavy zejména z dopravy po Los Angeles, které je proslulé svými dopravními zácpami. Po týdnu řízení a víc jak 1000 ujetých mil nabízím pár postřehů:
Postřeh 1. - Tankování
První tankování byl celkem zážitek, zejména pro obsluhu benzinky v Twentynine Palms. Na rozdíl od Česka (a mě známého zbytku Evropy) jsou v USA prohozeny barvy čerpacích pistolí - zelená je nafta (a není zdaleka na všech stanicích), a černá je benzín (naštěstí naftová pistole nejde strčit do nádrže auta na benzín, jinak by naše cesta skončila brzo). Všechny druhy benzínu (Regular, Plus a Exclusive, podle oktanů) sdílejí stejnou hadici, volba se provede tlačítkem po vytažení pistole ze stojanu. Při čerpání je navíc nutné zaplatit předem - ať už kartou (česká, ač mezinárodní, mi nikdy nefungovala), nebo hotově u obsluhy. Tam to pak funguje tak, že řeknete číslo stojanu, částku za kterou chcete natankovat, a pak tankujete. Pokud se nepodaří vyčerpat celou částku, obsluha vám vrátí zbytek.
Postřeh 2. - Silnice
Silnice v USA mají různou kvalitu, asi nejhorší (horší než v Praze) byly v L.A., naopak většina dálnic (Interstate) i státních silnic je vcelku v pohodě. Největším rozdílem pro mě bylo to, že cesty tady jsou vesměs rovné - tím myslím třeba 30 mil bez jediné zatáčky. Ve městech to není tak horké, ale při přejezdech mezi parky klidně stačilo zapnout tempomat, přivázat volant a nařídit si budíka.
Postřeh 3. - Automatická převodovka a tempomat
S automatickou převodovkou pořád trochu bojuju a moc mi k srdci nepřirostla, ale bez tempomatu se tady snad ani jezdit nedá. Když budete vybírat auto v půjčovně, tak rozhodně s tempomatem! Vzhledem k cestám (pořád rovně), hustotě provozu a způsobu jízdy tempomat neskutečným způsobem zpohodlní cestu - stačí ho zapnout, protáhnout si nohy a jen tlačítky + a - lehce korigovat rychlost. To je taky - pro mě - jediná výhoda automatu, člověk se nemusí starat o řazení; i když při objemech motorů zdejších aut by se stejně většina delších tras zvládla na pětku, resp. na šestku.
Postřeh 4. - Američtí řidiči
Američtí řidiči jsou podstatně ohleduplnější a velkorysejší než ti čeští; pokud porovnám jízdu v L.A. a v Praze, je to rozdíl až propastný. Trochu za to mohou předpisy (např. žádná přednost zprava, hezky na křižovatce všichni zastaví a domluví se, kdo pojede první ;) ), trochu automatická převodovka (s běžným americkým autem se fakt nedá moc akcelerovat, i když má 3litrový motor), a trochu zřejmě i výchova. Mimo větší města to je pak ještě větší rozdíl, tam je to ale spíš dáno hustotou provozu - i na hlavních tazích je hustota aut řádově menší než třeba na D1 a tak tam nepanuje taková nervozita.
Co se týče rychlostních limitů, tak ty tady většina lidí zas až tak moc nedodržuje. Já vzhledem k výši možných pokut jezdím podle předpisů, ale ještě se mi nestalo že by na mě někdo z rychleji jedoucích blikal či dokonce troubil abych ho nechal předjet, jak by se mi to pravděpodobně stalo u nás.
Postřeh 5. - Dopravní předpisy
Ač jsou v něčem dost jiné než u nás, adaptoval jsem se celkem rychle. Hlavní rozdíly:
Postřeh 1. - Tankování
První tankování byl celkem zážitek, zejména pro obsluhu benzinky v Twentynine Palms. Na rozdíl od Česka (a mě známého zbytku Evropy) jsou v USA prohozeny barvy čerpacích pistolí - zelená je nafta (a není zdaleka na všech stanicích), a černá je benzín (naštěstí naftová pistole nejde strčit do nádrže auta na benzín, jinak by naše cesta skončila brzo). Všechny druhy benzínu (Regular, Plus a Exclusive, podle oktanů) sdílejí stejnou hadici, volba se provede tlačítkem po vytažení pistole ze stojanu. Při čerpání je navíc nutné zaplatit předem - ať už kartou (česká, ač mezinárodní, mi nikdy nefungovala), nebo hotově u obsluhy. Tam to pak funguje tak, že řeknete číslo stojanu, částku za kterou chcete natankovat, a pak tankujete. Pokud se nepodaří vyčerpat celou částku, obsluha vám vrátí zbytek.
Postřeh 2. - Silnice
Silnice v USA mají různou kvalitu, asi nejhorší (horší než v Praze) byly v L.A., naopak většina dálnic (Interstate) i státních silnic je vcelku v pohodě. Největším rozdílem pro mě bylo to, že cesty tady jsou vesměs rovné - tím myslím třeba 30 mil bez jediné zatáčky. Ve městech to není tak horké, ale při přejezdech mezi parky klidně stačilo zapnout tempomat, přivázat volant a nařídit si budíka.
Postřeh 3. - Automatická převodovka a tempomat
S automatickou převodovkou pořád trochu bojuju a moc mi k srdci nepřirostla, ale bez tempomatu se tady snad ani jezdit nedá. Když budete vybírat auto v půjčovně, tak rozhodně s tempomatem! Vzhledem k cestám (pořád rovně), hustotě provozu a způsobu jízdy tempomat neskutečným způsobem zpohodlní cestu - stačí ho zapnout, protáhnout si nohy a jen tlačítky + a - lehce korigovat rychlost. To je taky - pro mě - jediná výhoda automatu, člověk se nemusí starat o řazení; i když při objemech motorů zdejších aut by se stejně většina delších tras zvládla na pětku, resp. na šestku.
Postřeh 4. - Američtí řidiči
Američtí řidiči jsou podstatně ohleduplnější a velkorysejší než ti čeští; pokud porovnám jízdu v L.A. a v Praze, je to rozdíl až propastný. Trochu za to mohou předpisy (např. žádná přednost zprava, hezky na křižovatce všichni zastaví a domluví se, kdo pojede první ;) ), trochu automatická převodovka (s běžným americkým autem se fakt nedá moc akcelerovat, i když má 3litrový motor), a trochu zřejmě i výchova. Mimo větší města to je pak ještě větší rozdíl, tam je to ale spíš dáno hustotou provozu - i na hlavních tazích je hustota aut řádově menší než třeba na D1 a tak tam nepanuje taková nervozita.
Co se týče rychlostních limitů, tak ty tady většina lidí zas až tak moc nedodržuje. Já vzhledem k výši možných pokut jezdím podle předpisů, ale ještě se mi nestalo že by na mě někdo z rychleji jedoucích blikal či dokonce troubil abych ho nechal předjet, jak by se mi to pravděpodobně stalo u nás.
Postřeh 5. - Dopravní předpisy
Ač jsou v něčem dost jiné než u nás, adaptoval jsem se celkem rychle. Hlavní rozdíly:
- Většina pokynů není řešena značkami, ale tabulemi s textem - aspoň základní znalost angličtiny se celkem hodí.
- Hodně častý je středový pruh, který slouží pro odbočení oběma směrům; chvíli mi trvalo naučit se ho používat, je totiž oddělený plnou čárou a podvědomě mi to bránilo do něj najet. Pozorováním nativních řidičů jsem se to ale naučil.
- Před každou prudší zatáčkou je upozornění s doporučenou rychlostí projetí, bez problémů to jde i rychlostí o 10-15 mph vyšší. Podobné tabule vás upozorní na semafor, hrbol či jiné nepravidelnosti v provozu.
- Pruhy ve městech jsou z velké části průběžné, snad se mi ještě nestalo to co v Praze, kdy jeden pruh co jede rovně je naráz pouze odbočovací a ve vedlejším, průběžném, je velká kolona aut, do které vás nikdo nechce pustit páč si myslí že předbíháte. Pokud je potřeba odbočovací pruh, řeší se to buď přidáním dalšího pruhu doprava, nad kterým je velká cedule "Right lane must turn" nebo "Exit only", nebo už zmíněným středovým pruhem.
- Křižovatky hlavní a vedlejší se většinou řeší značkou Stop u vedlejší silnice, po hlavní se pak jezdí normálně. Pokud se křižují dvě silnice podobného významu, jsou stopky všude a pak je to (pro mě) trochu zmatek - přijedete na křižovatku, všichni zastaví a nastane chvilka dohadování kdo vlastně pojede. Naštěstí to zastavení a pomalý rozjezd s automatickou převodovkou to vždy nějak vyřeší. Ve městech je většina křižovatek řízena semafory, na rozdíl od nás jsou ale až za křižovatkou, případně uprostřed ní.
- Rychlosti - po dálnicích (Interstate, Freeways) většinou 70 (Kalifornie) či 75mph, státní cesty (highways, state) 65mph. Auta s přívěsy a náklaďáky mohou na dálnicích max. 55mph, ale ještě jsem snad nepotkal nikoho kdo by to dodržoval, hezky si to šinou sedmdesátkou. Rychlosti označuje obdélníková bílá tabule s velkým černým číslem a nápisem "Speed limit".
sobota 10. dubna 2010
Grand Canyon - velké zklamání?
Dnes jsme se konečně vypravili do proslulého Grand Canyon, konkrétně na jeho jižní okraj - South Rim. Z Flagstaffu jsou to skoro dvě hodiny jízdy, takže jsme si trochu přivstali ale stejně jsme přijeli až kolem desáté. Už první dojem při příjezdu nebyl zrovna nejlepší, všude spousta aut (mnohonásobně víc než ve všech parcích předtím) a kupodivu mizerné značení - tohle nás opravdu překvapilo, protože zatím vždy bylo značení všech odboček, vyhlídek a cest na jedničku. Přesto jsme po chvíli bloudění zaparkovali a dostali se k okraji kaňonu.
První pohled na kaňon je opravdu úchvatný - obrovská průrva v zemi, táhnoucí se kam až jen oko dohlédne. Monumentální srázy a různorodé skalní útvary, a někde hodně dole řeka Colorado, která to vše má na svědomí. Jako většina ostatních turistů (a že jich tam bylo!) zůstáváme civět s otevřenou pusou. Pobíháme od jedné vyhlídky ke druhé a střídavě zíráme a mačkáme (no, já mačkám) spouště fotoaparátu. Pak se přeci jen trochu zklidníme a vyrážíme stezkou po okraji do Grand Canyon Village, cca 6 km daleko.
Procházka po okraji kaňonu je celkem příjemná a vede po vybetonované stezce, dokonce přístupné i vozíčkářům (tady klobouk dolů před Amíky). Ze stezky se občas dá seběhnout/sešplhat/sejít po čtyřech (dle chuti a zdatnosti) ke kraji kaňonu a obdivovat se pohledům dolů. Po čase se z toho ale stává trochu rutina - kaňon je tak obrovský, že nějaká 6km procházka moc pohled na něj nezmění, a v zásadě to co jsme viděli na začátku, vidíme i na konci. Jiná káva by zřejmě byl sestup dolů do kaňonu k řece Colorado - cca 1600 metrů převýšení a 12km cesty jedním směrem; na to ale nemáme čas, vybavení ani fyzičku - jen málokdo navíc zvládne cestu tam a zpátky v jednom dni a silně se to nedoporučuje, kvůli sálavému horku a značné fyzické námaze odpadávají i ti nejsilnější...
My se tedy spokojíme jen s pohledem seshora na Angel Bright Trail (cestu dolů) a shodneme se, že tohle pro nás není - a zpátky volíme cestu shuttlem, který jezdí celkem často a je zadarmo. Po návratu k autu převládají smíšené pocity; na jedné straně úžasná podívaná a rozhodně by nás mrzelo, kdybychom to neviděli; na straně druhé je to přeci jen pořád tak nějak "na jedno brdo" a třeba Bryce Canyon se nám svou rozmanitostí a členitostí líbil rozhodně víc. Trek dolů k řece Colorado ale rozhodně bude extrémně zajímavé dobrodružství.
pátek 9. dubna 2010
Fotky z Bryce Canyon, Las Vegas a Zion NP
Tyto a další fotky z Las Vegas, národního parku Zion a NP Bryce Canyon najdete v novém albu na PicasaWeb.
Po Route 89 do Flagstaff
Z Bryce Canyonu jsme se vydali na jih po Route 89, která vede z Utahu do Arizony do města Flagstaff, které je vstupním místem do Grand Canyonu. Cesta byla celkem dlouhá, tak jsme si ji rozpůlili přespáním v městě Kanab, kde se 89 rozděluje na dvě: původní cestu, která vede i k severnímu okraji Grand Canyonu (odbočka z ní k North Rim je bohužel zavřená až do 15. května), a novou cestu, která vede k Lake Powell, druhé největší přehradě v USA, vybudované na řece Colorado začátkem 60.let minulého století. Jelikož se ke Grand Canyonu dostat nedalo, jeli jsme po nové cestě.
K Lake Powell jsme se dostali po 70 mílích z Kanab, jak je v USA (dobrým) zvykem tak z dálnice vedla odbočka na "scenic outlook" neboli vyhlídku, ze které se dalo celé jezero (vlastně spíš přehrada) obhlídnout. Vypadá opravdu celkem majestátně, ale v době svého zrodu budila přehrada značnou kontroverzi.
Od Lake Powell jsme pokračovali přes Page (město vybudované právě kvůli přehradě - btw. navštívili jsme zde první Wall-Mart a konečně sehnali něco pořádného k jídlu, bohužel žádná Bose sluchátka - sorry Marvine) dál na jih k Flagstaffu. Kousek před městem se naráz z pouště zvedlo pásmo hor, už na první pohled sopečného původu. Nebylo to úplně překvápko - abychom jen celý den neseděli v autě, naplánovali jsme si při cestě odbočku k Sunset Crater Volcano Monument, což je státní rezervace poměrně nedávno (1000 let zpět) vybuchnuvšího vulkánu.
Z Route 89 vede odbočka už na Wupatki National Monument, což jsou pozůstatky puebel navažských indiánů. Ta pak přes Sunset Crater Volcano vede zpět na 89ku, ale bohužel jsme ji minuli a museli se tak spokojit pouze s návštěvou Sunset Crater Volcano.
K Lake Powell jsme se dostali po 70 mílích z Kanab, jak je v USA (dobrým) zvykem tak z dálnice vedla odbočka na "scenic outlook" neboli vyhlídku, ze které se dalo celé jezero (vlastně spíš přehrada) obhlídnout. Vypadá opravdu celkem majestátně, ale v době svého zrodu budila přehrada značnou kontroverzi.
Od Lake Powell jsme pokračovali přes Page (město vybudované právě kvůli přehradě - btw. navštívili jsme zde první Wall-Mart a konečně sehnali něco pořádného k jídlu, bohužel žádná Bose sluchátka - sorry Marvine) dál na jih k Flagstaffu. Kousek před městem se naráz z pouště zvedlo pásmo hor, už na první pohled sopečného původu. Nebylo to úplně překvápko - abychom jen celý den neseděli v autě, naplánovali jsme si při cestě odbočku k Sunset Crater Volcano Monument, což je státní rezervace poměrně nedávno (1000 let zpět) vybuchnuvšího vulkánu.
Z Route 89 vede odbočka už na Wupatki National Monument, což jsou pozůstatky puebel navažských indiánů. Ta pak přes Sunset Crater Volcano vede zpět na 89ku, ale bohužel jsme ji minuli a museli se tak spokojit pouze s návštěvou Sunset Crater Volcano.
Ten je jen jedním z několika sopečných kráterů v okolí; celé pásmo zvané "San Francisco volcanic field" čítá až 600 sopek, nejmladší z nich je právě Sunset Crater. V okolí sopky jsou rozeklaná lávová pole, které ještě nestačila narušit eroze a neztratily tak své ostré hrany; je celkem nebezpečné sejít ze stezky a pádem do lávového pole si koledujete o pěkný průšvih (nejen na pokutách, které začínají na 250 dolarech).
Okolí sopky je vedeno v podobném režimu jako národní park, tudíž nám zde ke vstupu posloužil náš Interagency Pass (velmi dobrá investice, pokud chcete navštívit stejně jako my několik parků). U vstupu je i kemp (bylo celkem teplo, tak by přespání nebyl problém), ale jelikož už jsme měli zamluvené ubytování ve Flagstaffu, tak jsme se po podrobnostech nepídili.
Na vlastní kráter se vylézt nedá (od roku 1973), protože časté návštěvy turistů rušily zvěř a způsobovaly značnou erozi; pod vulkánem v lávovém poli vede jen asi 1,6 km dlouhá vyhlídková trasa Lava Flow Trail, která poskytne pěkné výhledy na sopku a její okolí. Kousek před vlastní sopkou se dá vystopit na jiný (starší) kráter - Lenox crater. Ten je už podstatně více zalesněný a jen dává tušit, jaké peklo tu před mnoha staletími rozpoutal...
čtvrtek 8. dubna 2010
Bryce Canyon
Příjezd do NP Bryce Canyon byl trochu šokující - až na vypluhovaná místa bylo všude plno sněhu, a my měli v plánu zůstat tu dva dny pod stanem. Po souboji se zmrzlou zemí (kolíky od stanu do ní šly hoodně ztuha) jsme nakonec stan postavili, Linda na fotce nahoře právě provádí poslední úpravy. Jak je zřejmé z jejího oblečení, teplo rozhodně nebylo - a mělo být ještě hůř. Noc jsme ale nakonec zvládli, i když jsme celkem vážně zvažovali přesun do auta; o tom že bychom takhle měli spát i podruhé nebylo ani řeči.
Trochu zmrzlí jsme se vydali roztát na snídani, kde naštěstí měli i - na americké poměry - celkem solidní polívku, která nám vlila nový elán do žil. Vyrazili jsme tedy poznávat krásu Bryce Canyon, a dokonce se mi podařilo Lindu ukecat i k tomu, abychom si dali menší túru ("neboj, medvědi ještě spí...").
Bryce Canyon je umístěn na zlomu náhorní plošiny Utahu, z výšky cca 2300m kde jsme spali klesá kaňon dobře o 600 výškových metrů, do polopouštní krajiny. Ve většině kaňonu ale byl sníh a led, což mu dodalo zvláštní kouzlo. Z doporučení na mapě parku jsme si vybrali kombinovanou trasu ze Sunrise point dolů do kaňonu po Queens Garden Trail a nahoru po Navajo Trail na Sunset point. Dobře jsme udělali, protože i když z celé řady vyhlídek na okraji kaňonu (kromě zmíněných Sunrise a Sunset points stojí za shlédnutí i Inspiration a Bryce point) můžete obdivovat kaňon jako celek, pohledy zezdola na majestátné jehly uvidíte jen zezdola z kaňonu. Sestup ani výstup nebyly nijak zvlášť náročné a túra cca 5km nám zabrala tak 2 hodiny, včetně mnohých zastávek na focení.
Po návratu na Sunset point jsme si dali menší svačinu a projeli, tentokrát už autem, některé další vyhlídky v hloubi NP. I tam se bylo nač dívat, ale pomalu se o slovo hlásila únava z nedospalé noci a chození po kaňonu, takže jsme to zabalili a vyrazili směrem na Grand Canyon. Ujeli jsme ale sotva 100 mil a dál už se jet nedalo, tak jsme se ubytovali v malebném motýlku v městě Kanab, kde prý nocoval i John Wayne (motel si za to nechal pěkně zaplatit...). Spali jsme skoro 12 hodin v kuse, ale teď už zase plní sil vyrážíme dál ke Grand Canyonu - jehož severní konec k mé lítosti neuvidíme, protože cesta která tam vede (AZ State 67) je kvůli sněhu zavřená až do půlky května...
Přes Zion NP do Bryce Canyon
NP Zion je v pouštní oblasti Utahu, kousek od hranic s Arizonou. S celou oblastí sdílí typické načervenalé zbarvení, které je prý způsobeno solemi kovů. V každém případě měl být zajímavý hlavně faunou a skalními útvary.
My jsme ale neměli zas tolik času, takže jsme zvolili typicky "mastňácký" přístup - parkem jsme projeli autem po cestě do Bryce Canyon a na zajímavých místech jsme zastavili a udělali pár fotek. Na ta nejzajímavější místa jsme se stejně nedostali, tam se dalo buď dojít pěšky nebo dojet shuttlem, ale tolik času jsme opravdu neměli. I tak to byl celkem zážitek a rozhodně nelitujeme toho, že jsme se tam zastavili alespoň takhle.
Po NP Zion jsme pokračovali směrem na Bryce Canyon; chtěli jsme dorazit dostatečně brzo, protože jsme poprvé chtěli spát v kempu a místní kemp se nedal zarezervovat (funguje tu systém "firts come, first served", neboli české "kdo dřív přijde, ten dřív mele"). Už při opouštění NP Zion nás ale celkem udivilo, že se na stráních místy drží zbytky sněhu. Po cestě pak sněhu nejen že neubývalo, ale zbytky se zvětšovaly a spojovaly ve větší a větší pole. Po příjezdu do Bryce Canyon už ze sněhu byla souvislá 30-50cm pokrývka. Na jednu stranu to mělo své výhody - kemp nejen že nebyl plný, ale navíc jej nikdo nehlídal a tak jsme mohli spát zadarmo. Na stranu druhou se trochu blbě stavěl stan (do zmrzlé země kolíky moc nejdou, ještě že jsem vzal sekyrku) a s přibývajícím soumrakem začala být fakt solidní zima.
No prožili jsme noc, na kterou se nezapomíná - a romantika to rozhodně nebyla. Přesto jsme se jakžtakž vyspali, a jen co jsme trochu rozmrzli na snídani v Subways (stává se z něj naše oblíbená jídelna), vyrazili jsme poznávat krásu Bryce Canyon (rozhodně se bylo na co dívat!). Už ráno ale padlo rozhodnutí, že další noc v takové ledárně si odpustíme...
Las Vegas
Po trochu dobrodružném (neměli jsme mapu ani GPS) ale rozhodně zajímavém přejezdu Mohavskou pouští jsme úspěšně dorazili až do hlavního města hazardu, do Las Vegas. Jelikož není sezóna ani víkend, sehnali jsme poměrně levné ($50) ubytování kousek od centra v hotelu Palace Station, včetně snídaně (bufetu sněz co můžeš). I přes dost hustou dopravu v centru jsme hotel našli bez problémů a po pár formalitách si konečně oddechli po dlouhé cestě. Nicméně jaká by to byla návštěva Las Vegas, kdybychom jej nezažili v noci?
Vypravili jsme se tedy hned po večeři pěšky (!!, pěkná blbost, vypadali jsme dost podezřele) rovnou na hlavní třídu Las Vegas, "The Strip". Ač to vypadalo celkem blízko, opak byl pravdou - došli jsme tam až po 3/4 hodinovém pochodu liduprázdnými ulicemi, naštěstí tam aspoň bylo světlo. No nebyl to nejhorší zážitek tohoto večera...
Celý Strip byl v 10 večer plný lidí a aut, spousta hudby a plno podavačů reklamních letáků a vizitek a slev. Celkem kontrast oproti cestě z hotelu, kde jsme potkali akorát dva cyklisty. Hlavní třída vypadá, jako by si tam dali Kočkovi sraz s Michalem Davidem a vymysleli "architekturu". Vedle Cézarova paláce je kopie Benátek (se skutečnými kanály), opodál kopie Eiffelovky a loď pirátů z Karibiku. Vše zaměřeno na jediný cíl - vytáhnout z turistů co nejvíce peněz.
Moc nás to nebralo a taky už jsme byli celkem utahaní, jak z cesty autem, tak pak z procházky nočním Las Vegas, takže jsme se začali poohlížet po dopravě zpět. Náš hotel sice honosně hlásal, že v ceně ubytování je i doprava shuttlem z hotelu na Strip a zpět, ale za celou dobu jsme nepotkali nic co by připomínalo shuttle nebo jeho zastávku. Rozhodli jsme se tedy vzít zavděk místní hromadkou. Vypadalo to jednoduše - jedna trasa, náš hotel je na konečné. Nasedli jsme tedy do prvního autobusu, ovšem na můj dotaz zda jede do Palace Station mi řidič odsekl něco černošským slangem a vyrazil nás z autobusu. No nic, zkusíme ještě pohledat. Po chvíli jsme narazili na skupinu Slováků, taky se chtěli dostat zpět do hotelu; ti nám poradili, že si nejdřív musíme koupit lístky a pak prý nás bus odveze. OK, kupujeme lístky ($3 / kus), ale bus nikde. Ač mají intervaly 11 minut, tvrdneme na zastávce skoro hodinu.
Za tu dobu se tam nashromáždilo už poměrně dost lidí, takže nějaké ptaní řidiče kam jede nepřicházelo do úvahy - byli jsme rádi, že jsme nasedli a mohli stát aspoň na jedné noze (zkušenosti z pražské MHD byly k nezaplacení). Po chvíli jízdy se bus celkem vyprázdnil, takže jsme si i sedli. Akorát mě trochu znervózňovalo, že jedeme už skoro stejně dlouho jako jsme šli předtím pěšky a hotel pořád nikde. Krátký dotaz u řidiče potvrdil nejhorší obavy - jedeme úplně jinam, a jím popsaná cesta zpátky taky nevypadala moc jednoduše. Vyskakujeme z autobusu, skoro o půlnoci někde bůhvíkde - naštěstí blízko stanoviště taxíků. Cena nás už vůbec nezajímá, chceme být zpátky a zapadnout do postele. Nasedáme do prvního taxíku (nejdřív ale musí "dispečer" - černoch organizující nástup do taxíků - vzbudit řidiče mlácením na sklo a nadávkami) a udáváme cíl cesty. Za pět minut a 15 dolarů jsme na místě a proklínáme místní MHD. Ráno nás čeká ještě bufet "Sněz co můžeš" (Feast buffet, příznačný název) a hned poté sedáme do auta a míříme přes Zion do Bryce Canyon NP.
Vypravili jsme se tedy hned po večeři pěšky (!!, pěkná blbost, vypadali jsme dost podezřele) rovnou na hlavní třídu Las Vegas, "The Strip". Ač to vypadalo celkem blízko, opak byl pravdou - došli jsme tam až po 3/4 hodinovém pochodu liduprázdnými ulicemi, naštěstí tam aspoň bylo světlo. No nebyl to nejhorší zážitek tohoto večera...
Celý Strip byl v 10 večer plný lidí a aut, spousta hudby a plno podavačů reklamních letáků a vizitek a slev. Celkem kontrast oproti cestě z hotelu, kde jsme potkali akorát dva cyklisty. Hlavní třída vypadá, jako by si tam dali Kočkovi sraz s Michalem Davidem a vymysleli "architekturu". Vedle Cézarova paláce je kopie Benátek (se skutečnými kanály), opodál kopie Eiffelovky a loď pirátů z Karibiku. Vše zaměřeno na jediný cíl - vytáhnout z turistů co nejvíce peněz.
Moc nás to nebralo a taky už jsme byli celkem utahaní, jak z cesty autem, tak pak z procházky nočním Las Vegas, takže jsme se začali poohlížet po dopravě zpět. Náš hotel sice honosně hlásal, že v ceně ubytování je i doprava shuttlem z hotelu na Strip a zpět, ale za celou dobu jsme nepotkali nic co by připomínalo shuttle nebo jeho zastávku. Rozhodli jsme se tedy vzít zavděk místní hromadkou. Vypadalo to jednoduše - jedna trasa, náš hotel je na konečné. Nasedli jsme tedy do prvního autobusu, ovšem na můj dotaz zda jede do Palace Station mi řidič odsekl něco černošským slangem a vyrazil nás z autobusu. No nic, zkusíme ještě pohledat. Po chvíli jsme narazili na skupinu Slováků, taky se chtěli dostat zpět do hotelu; ti nám poradili, že si nejdřív musíme koupit lístky a pak prý nás bus odveze. OK, kupujeme lístky ($3 / kus), ale bus nikde. Ač mají intervaly 11 minut, tvrdneme na zastávce skoro hodinu.
Za tu dobu se tam nashromáždilo už poměrně dost lidí, takže nějaké ptaní řidiče kam jede nepřicházelo do úvahy - byli jsme rádi, že jsme nasedli a mohli stát aspoň na jedné noze (zkušenosti z pražské MHD byly k nezaplacení). Po chvíli jízdy se bus celkem vyprázdnil, takže jsme si i sedli. Akorát mě trochu znervózňovalo, že jedeme už skoro stejně dlouho jako jsme šli předtím pěšky a hotel pořád nikde. Krátký dotaz u řidiče potvrdil nejhorší obavy - jedeme úplně jinam, a jím popsaná cesta zpátky taky nevypadala moc jednoduše. Vyskakujeme z autobusu, skoro o půlnoci někde bůhvíkde - naštěstí blízko stanoviště taxíků. Cena nás už vůbec nezajímá, chceme být zpátky a zapadnout do postele. Nasedáme do prvního taxíku (nejdřív ale musí "dispečer" - černoch organizující nástup do taxíků - vzbudit řidiče mlácením na sklo a nadávkami) a udáváme cíl cesty. Za pět minut a 15 dolarů jsme na místě a proklínáme místní MHD. Ráno nás čeká ještě bufet "Sněz co můžeš" (Feast buffet, příznačný název) a hned poté sedáme do auta a míříme přes Zion do Bryce Canyon NP.
úterý 6. dubna 2010
NP Joshua Tree
Typické pro park Joshua Tree jsou dvě věci - nespočetné množství stromů "Joshua tree" (Yucca brevifolia) a nádherné skalní útvary. To první přitahuje zejména biology, to druhé zase horolezce - takže i mimo sezónu je tu celkem plno. Dvě trasy, které jsme na doporučení rangerky absolvovaly, nás však provedly spíše méně typickými částmi Joshua Tree NP. Stezka okolo Hidden Valley nás přivedla do uzavřeného údolíčka, kde zadržovaná vlhkost dovolila vyrůst i druhům, které nejsou pro poušť kolem moc typické. Původně totiž území Joshua Tree nebylo pouští, a původní druhy zahrnovaly i pínie a další stromy spíše mírného či subtropického pásma; s postupným ubýváním vlhkosti se tyto druhy dochovaly právě jen v oázách podobných Hidden Valley. To celé dotvářela nádherná scenérie okolních skal, rozhodně výlet k doporučení. Délka cca 2km, náročnost minimální.
Druhý výlet kolem Barker Dam nás přivedl k jezeru, které před cca 200 lety zbudovali kovbojové jako zdroj vody pro dobytek. Voda se tam drží dodnes, i když je jí o poznání míň; a dodnes tam rostou vrby, vysazené nejspíš tehdejšími rančery. Kontrast tmavé vody a žlutých skal, doplněný o zelené stromy a keře opět potěšil a odcházeli jsme s pocitem, že tohle je přesně to proč jsme sem vůbec jeli. Pokud ostatní parky poskytnou zážitek srovnatelný s tímto, rozhodně nebudeme litovat!
pondělí 5. dubna 2010
Hollywood
Po úspěšném příletu jsme si zasloužili pořádný odpočinek, bohužel "jet-lag syndrom" (časový posun) si vybral svoji daň, a tak už v pět jsme byli jako rybičky. Naštěstí zvítězila přirozená lenost, a tak na další prozkoumávání L.A. a okolí jsme vyrazili až kolem 9té. Naším cílem byl tentokrát Hollywood, Mekka filmového průmyslu. Konkrétně Linda chtěla vidět chodník slávy, známé růžové hvězdy.
Hledání se ovšem poněkud protáhlo, protože jsme vlastně nevěděli kam jet. Po chvíli bloudění jsme se dostali k parku Griffith, v němž se nachází i astronomická observatoř. Nebyl to sice náš primární cíl, ale bylo to v přírodě a poměrně prudké stoupání dávalo tušit vyhlídku na celou aglomeraci L.A. Neplánovaně jsme tedy absolvovali cca 3/4 hodinový výstup k observatoři, a skutečně byli odměněni ničím nerušenou vyhlídkou na L.A. a několik okolních měst (no mezi náma žádná krása, spousta nízkých baráků každý pes, jiná ves); radost nám trochu kalila skutečnost, že se až nahoru dalo dojet autem... V každém případě cesta parkem byla příjemná a viděli jsme i několik zajímavých rostlin (a přežrané americké veverky). A taky jsme se pokochali pohledem na zprofanovaný nápis "Hollywood", známý z tolika filmů.
Po návratu k autu konečně začala fungovat GPSka, tak jsme poměrně přesně mohli určit polohu Hollywood Boulevard, kde měl být onen známý chodník. Kupodivu to bylo kousek od parku Griffith, takže jako správní Amíci jsme sedli do auta a dojeli tam. Samozřejmě se ale nikde poblíž nedalo zaparkovat, takže jsme několikakilometrové procházce stejně neušli. Navíc se na bulváru konal nějaký festival thajsé kultury či co, takže bylo všude plno lidí - jen ten chodník pořád nikde. Dospěli jsme až tak daleko, že jsem se šel zeptat paní z ostrahy kde že ten chodník najdeme; bohužel, jako většina "podřadných" prací tady byla tato vykonávána paní z Mexika, tudíž domluva anglicky byla nemožná. No přes její blábolení jsem aspoň trochu pochytil směr, takže jsme podnikli (autem) poslední pokus o nalezení onoho chodníku.
Jak je vidět z fotky, nakonec se nám to podařilo. Ve skutečnosti nejde o jeden chodník, ale hvězdami je poseta většina chodníků v celém Hollywoodu (což není v L.A., ale kousek bokem mezi dálnicemi 5 a 101; stačilo jet po Hollywood Bouleward směrem od centra L.A.). Většina jmen jsou nám Evropanům zcela cizí, ale pár známých jmen jsme našli. Mě nejvíc potěšila hvězda-nehvězda Apolla 11.
Naše mise v L.A. tím byla zakončena, takže jsme se mohli sebrat a zamířit na další cíl - Joshua Tree National Park, konkrétně město Twentynine Palms. Obnášelo to prokousat se přes L.A. v počínající dopravní špičce - až 6 pruhů v jednom směru a všechny narvané; ale zvládli jsme to a po 50 km se konečně dostali ze zácpy (ale ne z města, protože ty v oblasti L.A. plynule navazují jedno na druhé). Na oběd jsme - považte! - zvažovali i McDonald, ale nakonec jsme jako spásu uviděli velkoobchod IKEA i s jeho restaurací a dali si tak příjemně evropské jídlo za sympatickou cenu. Pak už nám nic nebránilo v cestě do prvního národního parku - pominu-li skutečnost, že Linda ztratila naši jedinou mapu a nabíječka do auta pro GPS nefungovala, takže jsme jeli podle reklamních letáků. Nakonec jsme ale našli vše v pohodě - o tom ale zase až příště.
Galerii fotek z L.A. a Hollywoodu najdete na PicasaWeb.
Hledání se ovšem poněkud protáhlo, protože jsme vlastně nevěděli kam jet. Po chvíli bloudění jsme se dostali k parku Griffith, v němž se nachází i astronomická observatoř. Nebyl to sice náš primární cíl, ale bylo to v přírodě a poměrně prudké stoupání dávalo tušit vyhlídku na celou aglomeraci L.A. Neplánovaně jsme tedy absolvovali cca 3/4 hodinový výstup k observatoři, a skutečně byli odměněni ničím nerušenou vyhlídkou na L.A. a několik okolních měst (no mezi náma žádná krása, spousta nízkých baráků každý pes, jiná ves); radost nám trochu kalila skutečnost, že se až nahoru dalo dojet autem... V každém případě cesta parkem byla příjemná a viděli jsme i několik zajímavých rostlin (a přežrané americké veverky). A taky jsme se pokochali pohledem na zprofanovaný nápis "Hollywood", známý z tolika filmů.
Po návratu k autu konečně začala fungovat GPSka, tak jsme poměrně přesně mohli určit polohu Hollywood Boulevard, kde měl být onen známý chodník. Kupodivu to bylo kousek od parku Griffith, takže jako správní Amíci jsme sedli do auta a dojeli tam. Samozřejmě se ale nikde poblíž nedalo zaparkovat, takže jsme několikakilometrové procházce stejně neušli. Navíc se na bulváru konal nějaký festival thajsé kultury či co, takže bylo všude plno lidí - jen ten chodník pořád nikde. Dospěli jsme až tak daleko, že jsem se šel zeptat paní z ostrahy kde že ten chodník najdeme; bohužel, jako většina "podřadných" prací tady byla tato vykonávána paní z Mexika, tudíž domluva anglicky byla nemožná. No přes její blábolení jsem aspoň trochu pochytil směr, takže jsme podnikli (autem) poslední pokus o nalezení onoho chodníku.
Jak je vidět z fotky, nakonec se nám to podařilo. Ve skutečnosti nejde o jeden chodník, ale hvězdami je poseta většina chodníků v celém Hollywoodu (což není v L.A., ale kousek bokem mezi dálnicemi 5 a 101; stačilo jet po Hollywood Bouleward směrem od centra L.A.). Většina jmen jsou nám Evropanům zcela cizí, ale pár známých jmen jsme našli. Mě nejvíc potěšila hvězda-nehvězda Apolla 11.
Naše mise v L.A. tím byla zakončena, takže jsme se mohli sebrat a zamířit na další cíl - Joshua Tree National Park, konkrétně město Twentynine Palms. Obnášelo to prokousat se přes L.A. v počínající dopravní špičce - až 6 pruhů v jednom směru a všechny narvané; ale zvládli jsme to a po 50 km se konečně dostali ze zácpy (ale ne z města, protože ty v oblasti L.A. plynule navazují jedno na druhé). Na oběd jsme - považte! - zvažovali i McDonald, ale nakonec jsme jako spásu uviděli velkoobchod IKEA i s jeho restaurací a dali si tak příjemně evropské jídlo za sympatickou cenu. Pak už nám nic nebránilo v cestě do prvního národního parku - pominu-li skutečnost, že Linda ztratila naši jedinou mapu a nabíječka do auta pro GPS nefungovala, takže jsme jeli podle reklamních letáků. Nakonec jsme ale našli vše v pohodě - o tom ale zase až příště.
Galerii fotek z L.A. a Hollywoodu najdete na PicasaWeb.
neděle 4. dubna 2010
Los Angeles
Po příletu na LAX (Los Angeles International Airport) byl první úkol sehnat auto a postel. Po celém dni cestování jsme moc čerství nebyli, takže jsme raději vše zajistili už z ČR, ale i tak to bylo celkem veselé.
Auto jsme si měli vyzvednout přímo na terminálu, ve skutečnosti na terminálu stavěl akorát autobus, který nás pak do vlastní půjčovny odvezl; tohle jsem se pokoušel dostat nejprve z obsluhy na letišti (nemluvila anglicky!), pak mi to ale poradil chlapík venku (a vymámil ze mě $10 na charitu - po dlouhém letu se asi moje obranné mechanismy poněkud porouchaly). Auto jsme si úspěšně zapůjčili a nechali si vnutit i pojištění odtahovky (napůl dobrovolně, člověk nikdy neví v jakém je to auto stavu). Všechny místa ať už na letišti, v autobuse nebo v půjčovně obsluhovali buď černoši nebo hispánci, na prvního pracujícího bělocha jsme narazili až v recepci na hotelu; občas je tedy poněkud těžké se tu domluvit anglicky ;).
Auto je v pohodě až na obligátní automatickou převodovku, pořád s tím ještě bojuju ale spojku jsem zatím zmáčknul jen 2x a naštěstí vždy při parkování. Celkem zajímavý byl přesun do města, kde jsem měl ještě před příjezdem do hotelu vyhlídnutý obchod s foťáky (nový objektiv už se vyjímá v batohu) - naštěstí Linda se ukázala jako výtečný navigátor a hodně pomohl i způsob značení ulic a jejich pravoúhlost; a taky to, že v sobotu odpoledne moc aut nejezdí, jinak by to bylo asi dost divoké.
Poté co jsme našli obchod s foťáky byl už příjezd do hotelu hračka, menší incident v garáži se vysvětlil a taky pokoj jsme (na druhý pokus) dostali čistý, takže jsme byli ready na vycházku po downtownu. Centrum L.A. bylo v sobotu večer takřka vylidněné a překvapivě i dost malé, takže jsme ho pohodlně za hodinu skoro celé obešli. Nic moc zajímavého, dnes se chceme vypravit do Hollywoodu tak to snad bude lepší. Známý nápis jsme zatím zahlédli jen zdálky, ale stejně jsme tu spíš kvůli přírodě - hned první národní park, Joshua Tree, nás čeká už zítra.
Downtown Los Angeles, pohled z okna našeho pokoje
Auto jsme si měli vyzvednout přímo na terminálu, ve skutečnosti na terminálu stavěl akorát autobus, který nás pak do vlastní půjčovny odvezl; tohle jsem se pokoušel dostat nejprve z obsluhy na letišti (nemluvila anglicky!), pak mi to ale poradil chlapík venku (a vymámil ze mě $10 na charitu - po dlouhém letu se asi moje obranné mechanismy poněkud porouchaly). Auto jsme si úspěšně zapůjčili a nechali si vnutit i pojištění odtahovky (napůl dobrovolně, člověk nikdy neví v jakém je to auto stavu). Všechny místa ať už na letišti, v autobuse nebo v půjčovně obsluhovali buď černoši nebo hispánci, na prvního pracujícího bělocha jsme narazili až v recepci na hotelu; občas je tedy poněkud těžké se tu domluvit anglicky ;).
Auto je v pohodě až na obligátní automatickou převodovku, pořád s tím ještě bojuju ale spojku jsem zatím zmáčknul jen 2x a naštěstí vždy při parkování. Celkem zajímavý byl přesun do města, kde jsem měl ještě před příjezdem do hotelu vyhlídnutý obchod s foťáky (nový objektiv už se vyjímá v batohu) - naštěstí Linda se ukázala jako výtečný navigátor a hodně pomohl i způsob značení ulic a jejich pravoúhlost; a taky to, že v sobotu odpoledne moc aut nejezdí, jinak by to bylo asi dost divoké.
Poté co jsme našli obchod s foťáky byl už příjezd do hotelu hračka, menší incident v garáži se vysvětlil a taky pokoj jsme (na druhý pokus) dostali čistý, takže jsme byli ready na vycházku po downtownu. Centrum L.A. bylo v sobotu večer takřka vylidněné a překvapivě i dost malé, takže jsme ho pohodlně za hodinu skoro celé obešli. Nic moc zajímavého, dnes se chceme vypravit do Hollywoodu tak to snad bude lepší. Známý nápis jsme zatím zahlédli jen zdálky, ale stejně jsme tu spíš kvůli přírodě - hned první národní park, Joshua Tree, nás čeká už zítra.
Cestování
Po dlouhých přípravách konečně nadešel den s velkým D (nejen proto že trval víc jak 30 hodin). Začal o půl páté ráno nástupem do autobusu v Makotřasech, a naštěstí úspěšně skončil ubytováním v hotelu Mayfair ve čtyři odpoledne, ale kalifornského času (+ 9h).
V Praze na letišti proběhlo vše hladce, byli jsme tam možná až zbytečně brzo (Delta požaduje příchod 3 hodiny před odletem, ale check-in přepážku otevřeli až necelé dvě hodiny předem). Odevzdání zavazadel a bezpečnostní prohlídka zabraly necelé půl hodiny, takže jsme ještě mohli důkladně okouknout provoz na letišti.
To přestup v Amsterdamu na letišti Schiphol byla trochu jiná káva. Letiště je výrazně větší než to v Ruzyni, a místy nelogicky uspořádané. Ale co, měli jsme dvě hodiny na přestup, tak jsme si nedělali velké starosti. První starost o kufry byla zbytečná, odbavili je tak že jsme se o ně museli starat až na příletu do L.A. Raději jsem to ještě ověřil na takových šikovných mašinkách na letišti v Amsterdamu, kde si mj. můžete i změnit místo nebo najít nový let, když vám ten váš uletí. Pasová kontrola uprostřed letiště (kde mj. nejsou moc prostory na čekání, takže dva lidi se tam živili jen tím že ukládali neustále rostoucí frontu) už byla trochu míň příjemná, a naráz jsme zjistili že dvě hodiny zas tolik času není. Tím spíš, že při bezpečnostní prohlídce při nástupu do letadla byla paní co asi ještě neviděla foťák na rentgenu, tak mi batoh s foťáky protáhla skenovací mašinkou asi 5x a pořád se jí něco nezdálo (od posledního incidentu jim asi šéfové šlapou trochu víc na paty). Ale nakonec jsem byl uznán jako neterorista a vpuštěn do letadla.
Z Amsterdamu nás čekal 11hodinový let Boeingem 747, slavným Jumbem. Ve srovnání s ostatními letadly fakt vypadá celkem mohutně, no vevnitř klasicky moc místa není. Naštěstí jsme si na radu kamarádky Jany vybrali místo v uličce, tak jsme se aspoň mohli občas protáhnout. Cestu navíc zpříjemňoval palubní zábavný systém (individuální obrazovka s výběrem hudby, filmů a her, podle toho jak to fungovalo pomalu tak asi poháněná nějakou 286kou), takže až na zimu z klimatizace cesta proběhla celkem v pohodě. Jen ten den trval nějak dlouho.
Po příletu do L.A. nás čekal celkem obávaný vstupní pohovor, ale v našem případě (možná jsme měli kliku) se to omezilo na odevzdání formulářů z letadla, prohlídku otisků prstů a pár běžných otázek ("Jak dlouho tu budete", "Jste tu poprvé?", ...); za dvě minuty bylo hotovo. Po vyzvednutí kufrů jsme ještě prošli celní prohlídkou ("Ne, zvířata nevezeme...") a byli jsme oficiálně na americké půdě.
V Praze na letišti proběhlo vše hladce, byli jsme tam možná až zbytečně brzo (Delta požaduje příchod 3 hodiny před odletem, ale check-in přepážku otevřeli až necelé dvě hodiny předem). Odevzdání zavazadel a bezpečnostní prohlídka zabraly necelé půl hodiny, takže jsme ještě mohli důkladně okouknout provoz na letišti.
Boeing 747-400 KLM "City of Atlanta", který nás zavezl z Amsterdamu do L.A.
To přestup v Amsterdamu na letišti Schiphol byla trochu jiná káva. Letiště je výrazně větší než to v Ruzyni, a místy nelogicky uspořádané. Ale co, měli jsme dvě hodiny na přestup, tak jsme si nedělali velké starosti. První starost o kufry byla zbytečná, odbavili je tak že jsme se o ně museli starat až na příletu do L.A. Raději jsem to ještě ověřil na takových šikovných mašinkách na letišti v Amsterdamu, kde si mj. můžete i změnit místo nebo najít nový let, když vám ten váš uletí. Pasová kontrola uprostřed letiště (kde mj. nejsou moc prostory na čekání, takže dva lidi se tam živili jen tím že ukládali neustále rostoucí frontu) už byla trochu míň příjemná, a naráz jsme zjistili že dvě hodiny zas tolik času není. Tím spíš, že při bezpečnostní prohlídce při nástupu do letadla byla paní co asi ještě neviděla foťák na rentgenu, tak mi batoh s foťáky protáhla skenovací mašinkou asi 5x a pořád se jí něco nezdálo (od posledního incidentu jim asi šéfové šlapou trochu víc na paty). Ale nakonec jsem byl uznán jako neterorista a vpuštěn do letadla.
Z Amsterdamu nás čekal 11hodinový let Boeingem 747, slavným Jumbem. Ve srovnání s ostatními letadly fakt vypadá celkem mohutně, no vevnitř klasicky moc místa není. Naštěstí jsme si na radu kamarádky Jany vybrali místo v uličce, tak jsme se aspoň mohli občas protáhnout. Cestu navíc zpříjemňoval palubní zábavný systém (individuální obrazovka s výběrem hudby, filmů a her, podle toho jak to fungovalo pomalu tak asi poháněná nějakou 286kou), takže až na zimu z klimatizace cesta proběhla celkem v pohodě. Jen ten den trval nějak dlouho.
Po příletu do L.A. nás čekal celkem obávaný vstupní pohovor, ale v našem případě (možná jsme měli kliku) se to omezilo na odevzdání formulářů z letadla, prohlídku otisků prstů a pár běžných otázek ("Jak dlouho tu budete", "Jste tu poprvé?", ...); za dvě minuty bylo hotovo. Po vyzvednutí kufrů jsme ještě prošli celní prohlídkou ("Ne, zvířata nevezeme...") a byli jsme oficiálně na americké půdě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
