Za historií na Oahu

Když už nás osud zavál tak daleko od domova, musel jsem rozhodně využít příležitost a navštívit místo, kde začala druhá světová válka v Tichomoří zrádným japonským útokem na základnu americké tichomořské flotily - Pearl Harbor. Protože Lindu to zas až tolik nezajímá a letenka z Maui na Oahu nebyla z nejlevnějších (lodí se - prý z ekologických důvodů - jet nedalo), vypravil jsem se tam ve čtvrtek sám. Už ranní let malým Canadairem byl zajímavý zážitek, naneštěstí ale bylo zataženo a tak očekávané výhledy na celé souostroví se moc nekonaly. Alespoň jsem ale při přistávání zahlédl jednu z letadlových lodí, kotvících ve stále aktivní základně v Pearl Harbor.

BB-63 Missouri

Po přistání pak následovalo menší martyrium cesty z letiště k Arizona Memorial, místní MHD má totiž intervaly skoro hodinové a na procházku je to trochu příliš daleko. Před branami Arizona Memorial jsem tedy stanul v 10 dopoledne a všude už byl čilý ruch. Celý areál zahrnuje několik atrakcí: vlastní pomník lodi Arizona, potopené v roce 1941 japonskými bombardéry (jede se tam lodí, vstup zdarma), bitevní loď Missouri z konce 2.sv. války, ponorku Bowfin (taktéž WW2) s přilehlým muzeem a Pacific Aviation museum, které se pro změnu věnuje letectví. Mimo atrakce se po přístavu pohybovat nedá, protože základna je pořád intenzivně využívána námořnictvem a přímo naproti památníku kotvily v době mého pobytu čtyři křižníky tř. Ticonderoga.

Vstupenky do všech atrakcí se dají koupit přímo u vstupu; vzhledem k návalu na pomník Arizony se doporučuje nejdřív získat lístek k jízdě na pomník a poté tomu přizpůsobit ostatní program. Mi se podařilo získat lístek až na půl 3 odpoledne, a vzhledem k tomu že jsem chtěl i rozšířenou prohlídku Missouri (je třeba si o ni říct zvlášť a stojí nekřesťanské peníze, ale podruhé už se sem nejspíš nepodívám tak co), paní na pokladně rezolutně prohlásila že to všechno nestihnu (měla pravdu, stihnout se to nedá - celý areál totiž v pět odpoledne zavírá). Vypustil jsem tedy Pacific Aviation Museum a běžel na shuttle (zdarma) směrem k BB-63 Missouri. Jen jedna poznámka - v celém areálu je zakázáno nosit jakékoli tašky či batohy, vše se musí odložit u vstupu (úschovné 3 dolary); primárním účelem je asi bezpečnost, ale používají to k nepokrytému odírání chudáků turistů u předražených stánků s občerstvením. Nechal jsem si tedy jen foťák (druhý objektiv musel do kapsy) a zbytek výbavy včetně dalekohledu putoval do úschovny.

Missouri kotví u Fordova ostrova v místech, kde v roce 1941 stály bitevní lodě Tichomořské flotily. Jako dva symboly tak proti sobě spočívají Arizona coby symbol začátku války a Missouri, na jejíž palubě podepsalo Japonsko v roce 1945 bezpodmínečnou kapitulaci. Na ostrov se jede cca 15 minut autobusem, ve kterém řidiči podávají vcelku podrobný výklad o zajímavostech v okolí a zabřednou i do historie. Z autobusu se nesmí fotit (aktivní vojenská základna), ale moc k utajení toho v okolí cesty není. Přímo u Missouri je pak nově otevřený památník bitevní lodi Oklahoma (další z obětí útoku z roku 1941), ovšem mé očekávání bylo trochu zklamáno - jedná se pouze o kamenný pomník, každý bílý sloup znamená jednoho mrtvého na Oklahomě. Poté už se v plné nádheře zjeví Missouri, jedna z mála dochovaných bitevních lodí ze druhé sv. války. Jedná se o hodně zasloužilého veterána, který kromě WW2 bojoval i v Koreji a - po nutné modernizaci, která se bohužel trochu negativně podepsala na historické hodnotě - i v první válce v Perském zálivu.

Velitelský můstek Missouri, vepředu Arizona Memorial

Standardní prohlídka spočívá v celkem krátkém okruhu po hlavní palubě a nástavbách; sice s průvodcem, ale spolu s houfem dalších asi 40 lidí. To rozšířená prohlídka (Battleship tour) je trochu jiné kafe - vzhledem k ceně (cca 25 dolarů navíc oproti standardní, lístek se dá dokoupit i přímo u Missouri) není zájemců tolik, a tak jsme s naším průvodcem Dennisem nakonec vyrazili tři. Kromě míst kde se dostanete i normálně jsme mohli vejít přímo dovnitř dělové věže č. 1, vylézt na kormidelní můstek a hlavně projít podpalubí včetně kotelny (jen k nahlédnutí) a strojovny č. 4. Dennis to celé doplňoval hodně poutavým komentářem (jedna zajímavost: při modernizaci v 80.letech chtělo námořnictvo digitalizovat systém řízení palby, ale nikdo nenabídl stejně přesné a spolehlivé řešení jako existující analogové počítače - takže i přes vyzbrojení lodi Tomahawky a Harpoons palbu hlavních děl řídí počítač z roku 1940), a tak i když mi prohlídka přišla trochu zmatená a i při rozšířené prohlídce jsme viděli tak 1/4 lodi, po hodině a půl jsem byl hodně spokojený. Pak jsem si ještě prošel loď tam a zpět sám, rychle zhltnul hotdog a utíkal na shuttle, abych stihnul odjezd na Arizonu. Tři hodiny utekly jako voda.

I když pomník Arizony je coby kamenem dohodil od Missouri, je třeba se vrátit celou cestu shuttlem až ke vstupu do areálu, odkud na pomník vyjíždí člun řízený námořníky v činné službě. Ten pak projede rejdou Pearl Harboru zpět až k pomníku Arizony - jiný přístup než přes vodu není možný. Celý výlet včetně cesty lodí je zdarma v rámci uchování národního povědomí. Vlastní pomník je betonová skořepina, postavená napříč nad zrezivělým a ohořelým trupem nešťastné lodi; po zásahu muničních skladů hořela Arizona skoro tři dny, a v jejím vraku nalezlo smrt 1157 námořníků - nejvíce, co kdy zahynulo na jakékoli americké lodi. Z Arizony toho moc vidět není, z moře trvale vyčnívá jen barbeta věže č. 3 a pod hladinou lze spíš tušit než vidět obrysy trupu a zbytky nástaveb. Na prohlédnutí tedy žádný velký zázrak, ale z historického i lidského hlediska hodně silný zážitek.

USS Bowfin

Po půlhodině strávené na pomníku Arizony nás člun opět dovezl ke vstupu do areálu a mě už čekala poslední atrakce nabitého dne - USS Bowfin, 15. nejúspěšnější americká ponorka 2.světové války. Už pohled zvenku ukázal, že nejde o žádného drobka - ve srovnání s německými ponorkami je to doslova obr. Také uvnitř je mnohem více pohodlí, než bych od ponorky z WW2 čekal - námořníci dokonce měli k dispozici i sprchu. Celou ponorku si můžete projít dle libosti a jako třešničku na dortu dostanete přístroj obsahující audiokomentář včetně rozhovorů s bývalými členy posádky. Bylo už celkem pozdě, a tak jsem byl na celé ponorce prakticky sám. Toho jsem chutě využil a důkladně si prolezl zajímavá místa skrz naskrz. Na rozdíl od Missouri je zpřístupněna téměř celá loď a prohlídka je (samozřejmě i díky rozdílu velikostí) daleko přímočařejší a přehlednější. Ponorka je navíc ještě více exotická než bitevní loď - za sebe dávám 10 bodů z 10ti!

Ve strojovně ponorky Bowfin

Kolem ponorky se pak nalézá venkovní expozice zaměřené na ponorkové zbraně (najdete tu rakety Polaris a Subroc, ale i unikát - sebevražedné torpédo Kaiten) a kousek opodál stojí obrovská hala, obsahující expozici zaměřenou na americké ponorky od počátků Bushnellovy želvy až po ranné atomové ponorky. K dispozici je opět audiokomentář, a exponátů je tolik a jsou tak zajímavé, že mě paní hlídající muzeum musela upozornit že už mají pět minut zavřeno a že bych opravdu měl už jít... Následoval rychlý poklus k úschovně zavazadel (můj batoh tam trůnil sám samojediný) a přesun na letiště. Kromě ubohého hotdogu jsem si za celý den na jídlo ani nevzpomněl, ale bohatost zážitků mi to plně vynahradila. Následující noční let a přesun z letiště do Kihei jsem už zvládl jako rodilý Havajan, po příjezdu jsem ale vděčně padl do peřin a nechal si o zážitcích už jen zdát.