Park Yosemite

Vrcholem naší cesty měla být návštěva parku Yosemite, zejména pak proslulého Yosemitského údolí s jeho nejznámějším vrcholem "El Capitan". Z Fresna to nebylo nakonec tak blízko jak se to jevilo z mapy, protože jsme projížděli velkou částí parku po klikatých cestách (s honosným názvem South Yosemite Highway), navíc s omezenou rychlostí na 35 mil v hodině. Už příjezd do Yosemite valley nás ale odměnil nádhernou vyhlídkou z Tunnel View - masív El Capitan v popředí, a v pozadí zasněžený Half Dome.

Dole v údolí naštěstí sníh nebyl a bylo i celkem teplo - po zkušenosti z Bryce Canyonu, kde jsme kempovali na sněhu, to bylo hodně příjemné zjištění. Místo v kempu Lower Pines jsme si rezervovali skoro měsíc dopředu, a ani se nepovedlo zamluvit původně plánované tři noci; v sezóně je pak prý třeba rezerovat místa i půl roku dopředu. Kemp samotný je vybaven zhruba jako ten v Bryce Canyon - záchody a umyvadlo se studenou vodou, a nepostradatelné Bear Boxy - ocelové skříně na umístění jídla pro ochranu před medvědy. Naši sousedi to jednu noc podcenili a ráno měli všechny zásoby vybrakované.

Jelikož jsme přijeli dost pozdě odpoledne, první den jsme si stihli prohlédnout jen jeden z menších vodopádů (je jich tady opravdu požehnaně, od sotva patrných čůrků po majestátný Yosemitský vodopád) a obejít okolí kempu. Ochotný ranger u vjezdu do kempu nám také poradil, že ve vedlejší stanové osadě jsou i volně přístupné sprchy, druhý den nám přišly k duhu. Večer nás pak pozvali sousedi odvedle na pečené vepřové a sklenku vína, a trochu se to protáhlo (a došlo i na koňak, díky Andrew). Ráno jsme měli trochu těžší nohy, ale aspoň nám v noci nebyla zima.

Ač dole v údolí sníh nebyl, na kopcích okolo ležely až metrové závěje, takže náš výběr "hiku" na druhý den byl trochu omezený. Já jsem původně loboval pro výstup na Half Dome, ale poslední jeho část je uzavřená až někdy do půlky května; spokojili jsme se tedy s výstupem na horní Yosemitský vodopád. I tak to nebyla úplná procházka - převýšení skoro 900 metrů na šesti kilometrech dává tušit, že jsme se neflákali. Horní část návíc ležela pod sněhem, ale cesta naštěstí byla ušlapaná, tak jsme se ani moc nebořili. Trochu jsme ale nezvládli jídlo - Linda kvůli strachu z medvědů ("co když dostane chuť na moji svačinu?") nechtěla brát nic kromě vody, naštěstí se mi podařilo propašovat alespoň pár sušenek - před vrcholem nám přišly hodně k duhu.

Celá cesta vede ve skalní stěně a místy nabízí neskutečné výhledy na celé údolí. Zhruba v prní polovině výstupu se konečně ukáže i vodopád, který nás pak provázel až nahoru - ať už zvukem, výhledy nebo dokonce vodní tříští, když nás cesta přivedla moc blízko. Nahoře cesta ústí do náhorní plošiny, z níž se dá pokračovat buď k vyhlídce nad vodopádem (kousek), na Yosemite point (cca další míli) nebo i na vrchol El Capitan (něco přes 2 míle). Vzhledem k tomu, že v batohu zbývala poslední sušenka, vody jsme taky už neměli nazbyt a hlásila se únava, spokojili jsme se s vyhlídkou nad vodopádem. K ní vede zajímavě řešená sklaní římsa s nizoučkým zábradlím, u které Linda odmítla pokračovat dál. O tolik zas nepřišla, vyhlídka byla moc hezká i shora a vlastní vodopád moc vidět nebylo, bránil tomu kus skalního hřebene. Ač nemívám závratě, tak cestou na vyhlídku mi trochu změkly kolena; nakonec to ale bylo v pohodě.

Cesta k vodopádům bohužel není řešena jako okružní, takže jsme museli sestoupit dolů po stejné cestě, jakou jsme šli nahoru. Trochu zlomyslně jsem si pak vychutnával protisměrně jdoucí turisty, kteří se supíce ptali na to, jak je to ještě daleko a jestli je tam sníh. Ani sestup dolů nebyl ale moc jednoduchý, všude bylo mokro a občas sníh a hodně to klouzalo. Párkrát jsme i otestovali sed plavmo, ale nakonec jsme se bez úrazu dostali dolů.

V kempu nás postavila na nohy horká sprcha (a sedmička červeného), a tak jsme si ještě vyšli na malou procházku; nakonec se z ní vyklubal šestikilometrový pochod k úpatí Half Dome, k Mirror Lake. Tentokrát ale hezky po rovině (a po asfaltu). Už se trochu stmívalo, takže moc fotek nemám - po ránu to ale může být hezká rozcvička, zvlášť když se většina cesty dá jet i na kole či na bruslích. Vůbec celý park je hodně přizpůsoben nejen turistům, ale i cyklistům nebo rodinám s dětmi - určitě si tu každý najde vlastní zábavu a s Lindou jsme se shodli, že by nám nedělalo problém strávit tu týden nebo dva. My jsme ale další den museli vyrazit na cestu do San Francisca, kde nás čekalo zpáteční letadlo - aspoň jsme si to mysleli do doby, něž nám Andrew ne bez jisté škodolibosti přinesl novinu o tom, že kvůli sopce na Islandu nejspíš nikam nepoletíme. Časem se ukázalo že na rozdíl od předpovědí Delta Airlines měl pravdu, ale o tom zas někdy příště; v každém případě jsme se další den ráno sbalili a vyrazili směr San Francisco. A mi zůstal v Yosemitu kus srdce; pokud budu moct, rozhodně se sem v budoucnu vrátím!