Příjezd do NP Bryce Canyon byl trochu šokující - až na vypluhovaná místa bylo všude plno sněhu, a my měli v plánu zůstat tu dva dny pod stanem. Po souboji se zmrzlou zemí (kolíky od stanu do ní šly hoodně ztuha) jsme nakonec stan postavili, Linda na fotce nahoře právě provádí poslední úpravy. Jak je zřejmé z jejího oblečení, teplo rozhodně nebylo - a mělo být ještě hůř. Noc jsme ale nakonec zvládli, i když jsme celkem vážně zvažovali přesun do auta; o tom že bychom takhle měli spát i podruhé nebylo ani řeči.
Trochu zmrzlí jsme se vydali roztát na snídani, kde naštěstí měli i - na americké poměry - celkem solidní polívku, která nám vlila nový elán do žil. Vyrazili jsme tedy poznávat krásu Bryce Canyon, a dokonce se mi podařilo Lindu ukecat i k tomu, abychom si dali menší túru ("neboj, medvědi ještě spí...").
Bryce Canyon je umístěn na zlomu náhorní plošiny Utahu, z výšky cca 2300m kde jsme spali klesá kaňon dobře o 600 výškových metrů, do polopouštní krajiny. Ve většině kaňonu ale byl sníh a led, což mu dodalo zvláštní kouzlo. Z doporučení na mapě parku jsme si vybrali kombinovanou trasu ze Sunrise point dolů do kaňonu po Queens Garden Trail a nahoru po Navajo Trail na Sunset point. Dobře jsme udělali, protože i když z celé řady vyhlídek na okraji kaňonu (kromě zmíněných Sunrise a Sunset points stojí za shlédnutí i Inspiration a Bryce point) můžete obdivovat kaňon jako celek, pohledy zezdola na majestátné jehly uvidíte jen zezdola z kaňonu. Sestup ani výstup nebyly nijak zvlášť náročné a túra cca 5km nám zabrala tak 2 hodiny, včetně mnohých zastávek na focení.
Po návratu na Sunset point jsme si dali menší svačinu a projeli, tentokrát už autem, některé další vyhlídky v hloubi NP. I tam se bylo nač dívat, ale pomalu se o slovo hlásila únava z nedospalé noci a chození po kaňonu, takže jsme to zabalili a vyrazili směrem na Grand Canyon. Ujeli jsme ale sotva 100 mil a dál už se jet nedalo, tak jsme se ubytovali v malebném motýlku v městě Kanab, kde prý nocoval i John Wayne (motel si za to nechal pěkně zaplatit...). Spali jsme skoro 12 hodin v kuse, ale teď už zase plní sil vyrážíme dál ke Grand Canyonu - jehož severní konec k mé lítosti neuvidíme, protože cesta která tam vede (AZ State 67) je kvůli sněhu zavřená až do půlky května...
Žádné komentáře:
Okomentovat