Na letišti na Maui
Maui je z Havajských ostrovů považován za nejlepší místo na rekreaci. Pláž Waikiki i Pearl Harbor jsou sice na půlhodinu letu vzdáleném Oahu, ale Maui má něco co Oahu se svou metropolí Honolulu postrádá - božský klid. I když se tu v zásadě pořád střídají turisté jak na běžícím pásu, větší cena a omezená kapacita ubytování drží davy na uzdě, alespoň tady na jihu v Kihei. Navíc zajímavý zákon znemožňuje soukromé vlastnictví pláží, takže milovníci moře a surfování se na zdejších mnohakilometrových písečných plážích zalitých skoro tropickým sluncem opravdu mohou vyřádit. A ty co moře zas až tolik neláká (jako mě) může zlákat výlet na jednu z největších sopek světa Haleakalu, případně výlet do tropického ráje kolem cesty do města Hana. Stinnou stránkou jsou poněkud vyšší ceny v místních obchodech (tipnu tak o 30% vyšší než třeba v Kalifornii), ale na krátký čas se to dá zkousnout.
Na pláži v Kihei
Svůj pobyt tady jsme zahájili výletem po místních plážích, přeci jen je to hlavní lákadlo ostrova, tak jsme si to nemohli nechat ujít. Ač uprostřed Tichého oceánu, voda je i teď příjemně teplá a koupel v místním vedru je hodně osvěžující. Hned jsem musel zkusit i šnorchlování, ale písečné pláže místní vodní fauně moc nesvědčí - musel jsem se teda přesunout trochu blíže skaliskám, kde jsou ale zase trochu zrádné proudy. Navíc nemám podvodní pouzdro na foťák, takže podvodní fotky nebudou ;). Po cestě zpátky k Sylvě jsme se i trochu ztratili, ale zachránila nás a přijela pro nás autem.
Linda v údolí Iao
Hned druhý den Linda využila k realizaci svého hlavního cíle tady - nabrat co nejvíc bronzu po dlouhé zimě v Česku. Válení na pláži není moc můj obor, ale trochu jsem si ještě zašnorchloval a těšil se na můj hlavní cíl - výlet na Oahu do zátoky Pearl Harbor (o tom ale zase někdy příště). Odpoledne jsme pak podnikli ještě rychlý výlet na sever ostrova do údolí Iao, kde se prý odehrála nejkrutější bitva mezi místními kmenovými náčelníky. Samotné údolí leží v diametrálně odlišné klimatické zóně ostrova - víceméně pořád tam prší, protože okolní hory zadržují veškerou vláhu z okolního oceénu. Podle toho vypadá i flóra, připomínající deštný prales nejen hustotou, ale i vlhkostí pod korunami mangrovníků. Daleko jsme ale nedošli, protože cesty údolím až na krátkou vycházku od parkoviště nejsou vůbec značené, prales (nebojím se použít to slovo, takhle nějak si ho totiž představuju) pořád houstnul a výhledy do údolí pořád v nedohlednu. Prý tam byl někde i vodopád, ale jeho hledání jsme už vzdali. U východu z údolí jsme si pak ještě prohlédli památníky jednotlivých kultur ovlivňujících Havaj a konkrétně Maui, ztvárněné jako typické obydlí těch kterých lidí. Češi ale mezi nimi (kupodivu) nebyli. Poté už jsme celkem vděčně zamířili zpět do Kihei, kde nás čekala sklenka vychlazeného kalifornského Chardonnay.
Obydlí imigrantů z Nové Anglie
Žádné komentáře:
Okomentovat